Botky, boty, botičky, tak nějak potřebujem skoro život celičký. Však pozor co na nožky své si dáme, důležité je, zda své tlapky důvěrně už známe. Poznat své nohy není věda, ale poznat ty správné boty v obchodě, och běda, běda. Tak přeji dětem i nám všem, aby náš rozum byl při výběru botek vždy osvícen! A kdyby přeci jen pochybnost vám vznikla, navštivte napřed na tělo odborníka. Pak při výběru bot i botiček budete mít krásný den a neúspěch tím bude vyloučen.

Taktnost dotazů Občas si u mě maminky popláčou, občas zahudrají, že je to k nevydržení. Tatínkové někdy mlčí, někdy hudrají. Je ale zvláštní, že mnoho z nich se bojí zasáhnout, aby se tazatele nedotkly nebo aby byl prostě jen klid. A proč že ta nepohoda? Kvůli netaktním dotazům, kterým bývají partneři/rodiče, občas vystaveni. Stále se snažím věřit, že ti tazatelé to nedělají s úmyslem ranit, ale mnohdy se jim to povedlo téměř dokonale. Ten nemoudrý tazatel nemusí být jen někdo z příbuzenstva, může to být i sousedka, známí či kamarádi a dokonce někdy i profíci, z jejichž úst, by věty takového typu, neměly být vůbec vypuštěny. Věty a dotazy to bývají různé, napíši pár nejčastějších A vy nechcete miminko? A kdy už do toho praštíte? Není vaše miminko opožděné? Vypadá tak nějak zpomaleně. Jak to, že váš synek ještě nemluví? To malá od sousedů už to uměla dávno. Měli byste s ním někam zajít. Ona vaše dcerka ještě nechodí? A nemá něco s nožičkama nebo nedej bože s mozkem? To vaše dítě má určitě adhd, byli jste s ním už na vyšetření? Nechcete jít k jiné fyzio, když malá ještě neleze (nestojí, nechodí,…), nějak to trvá. To já bych se zařídil/a jinak. Oni říkají, že už by to mělo být dávno u vašeho syna jinak. Máte vůbec rozum, že to necháváte jen na tom, co doposud děláte?… Občas bývají tyto a podobné dotazy doplněny neověřenými znalostmi od „strýčka Googla“ a to už je na pováženou. Mám na to vlastní návod, který zde prozradit nemohu, ale věřím, že si každý z vás budete umět nebo už umíte vytvořit ten svůj. Co je přitom ale velmi důležité, je zůstat v klidu NÁDECH-VÝDECH. Taková maličkost postačí, abyste se dostali k sobě, ke své vnitřní síle a v klidu, bez emocí, odpověděli například: “A kvůli čemu to, prosím tě potřebuješ vědět?“ „K čemu ti tato informace bude dobrá?“ „Ne, na vyšetření jsme nebyli, vy nám ho snad chcete zařídit?“ Jistě vás napadnou desítky vět, kterými neraníte zpátky, ale dáte jasně najevo, že děkujete, ale víc sdělení tohoto tipu si nepřejete Kam že se to u některých z nás ztratila intuice, taktnost, empatie, laskavost a moudrost??? Objevujme tyto vlastnosti u sebe i u ostatních a zalévejme je vírou v dobro, v sebe a v naše naprosto dokonalé děti!!!!

Může pomoci kranio, ale někdy pomůže i víla    K tomuto psaní mě přivedl článek, který jsem si s velkým úsměvem přečetla na fb stránkách „Můj život v gangu“. Mimochodem, kdo se chcete pobavit, doporučuji   Mimo jiné se tam píše jak slečna Colombová ráno na toaletě tlačila až ji rudla hlava. Proč asi? Nejspíš nechtěla jít na velkou ve školce.Stává se, že ke mně rodiče s dětmi přichází na kraniosakrální terapii právě proto, že jejich ratolest nechce jít, ve školce či ve škole, na toaletu.    Důvody bývají různé, ale jedno mají společné – STRACH. Strach, že se jim bude někdo smát, že to nestihnou o přestávce, že se nedostatečně očistí…   Kraniosakrální terapie je úžasná, ale samotná na tuto situaci nestačí. Velmi důležité je u dítěte opravit sebedůvěru a pocit, že je to vše v pořádku. Že při něm stojíme ať se stane co se stane. Někdy je nutné i vysvětlení s paní učitelkou.    Z praxe vím, že ten strach se větším dětem daří po čase změnit, ale ty maličké, školkové, dost často potřebují pomocníky z říše pohádek. Dnes v noci jsem se probudila s čerstvým snem v paměti. Byla to směs z filmu „Hledání Země Nezemě“ , kde je plno víl a kouzel a nápad jedné maminky, která ke mně kdysi dávno docházela s dcerkou. Někdo má doma na zahradě vílu stromovou, někdo vílu zoubkovou a oni měli doma vílu na kakání   Vím, je to úsměvné, ale u malé to fungovalo. Tato víla s ní chodila do školky a vždy byla po ruce na řešení situace.    Všichni víme, jak je pravidelné vyprazdňování důležité. Takže proč ne. I „kakací víla“ může být důležitá.    Přeji všem zdravé a pravidelné…  Foto:Alexas_Fotos / 22073 images

Dnes jsem si vzpomněla na jednu cestu ze školky. S mojí milovanou vnučkou máme jeden den v týdnu „vyzvedávací“. Já přijdu mezi dveře, pozdravím a zeptám se: „Je tu někde moje sluníčko?“ Zevnitř se většinou ozve: „Tady jsem babičko a půjdeme dnes zase do kavárny?“ Paní učitelka vykulí oči, protože netuší, proč že já to beru tak malé dítě do kavárny. Neví, že je to naše kouzlení, kdy si dáme tekutou čokoládu, jednu partii člověče nezlob se nebo jiné spoluhraní. Jednou jsme zas kráčely ze školky, když se najednou ten malý poklad zastavil a povídá: „Babičko, ty už jsi asi hodně stará, viď?“ a aniž by počkala na odpověď, tak hned dodala: „To asi brzo umřeš!“ Teď jsem vykulila oči pro změnu zase já a povídám: „Kdo tě ale dovede ze školky domů, když já brzo umřu?“ Na druhém konci mé ruky bylo jen chvilkové zamyšlení a pak přišla velmi povzbuzující odpověď: „Neboj babi, to nebude tak brzo!“ Takže jsem se uklidnila a klidná jsem dodnes. Díky vnučce vím, že si ten déletrvající věk ještě v radosti a ve zdraví užiju. Krásný a úsměvný týden všem

  Ať už jdu životní cestou s jedním nebo s pěti dětmi, sama nebo s partnerem, vždy je dobré si uvědomit, že i za rohem je ta cesta stále moje a to ať už se mi to líbí nebo ne. A že jsem to já, kdo svým myšlením ovlivňuje, jak se mi po ní šlape. Přeji nám všem pohodové chvíle na všech cestách Života.