Kdo jsem
Není člověk ten, aby se líbil lidem všem.
Jmenuji se Jana Skalová a dětskou fyzioterapeutkou jsem přes 40 let. Z toho jsem bezmála 33let pracovala ve Fakultní nemocnici v Plzni. Svoji profesi jsem vykonávala na všech dětských odděleních, která se v nemocnici nacházejí a také na ambulanci dětské fyzioterapie.
Na každém z těch oddělení mě malí klienti a jejich rodiče naučili něco jiného.
Například na oddělení nedonošených miminek jsem se naučila nádherné vnímání dětí přes svoje ruce. Tam kdysi začalo moje poznávání i toho „něčeho jiného“. Když jsem šla na toto oddělení, snažila jsem se být vědomě v dobré náladě a v harmonii. Ti malí už při prvním doteku mojí ruky okamžitě poznali, jestli jsem či nejsem v pohodě. Od toho poznání se pak zcela samozřejmě odvíjela změna v mém lidském i profesním přístupu ke všem dětským klientům.
Na oddělení dětské jednotky intenzivní péče jsem se zase naučila, že i děti, které jsou v bezvědomí či utlumené léky, vnímají. Některé z nich téměř přesně dokázaly interpretovat to, co se s nimi, po dobu jejich „nevědomí“, dělo.
Na oddělení dětské hemato-onkologie mě děti a jejich rodiče, naučili být i klaunem a tetou, která přijde nejenom cvičit, ale i pohladit duši. Naučila jsem se tady veliké pokoře a úctě k Životu a k vnitřní Síle, která jim všem pomáhala to všechno unést a zvládnout.
Na oddělení větších dětí a kojenců, jsem zase mimo jiné pochopila, jak moc velká může být víra ve vaše poslání. Věříte-li zcela tomu, co děláte, všechny síly ve vesmíru se spojí, aby vám pomohly. Měla jsem tam velmi často děti, kterým jsem prováděla dechovou rehabilitaci. V tu chvíli jste delší dobu v přímém kontaktu s dítětem a úspěchem je, když dítě ze sebe vykašle tu „nedobrotu“ kterou má v plicích. Kojenec, batole a většinou ani některé větší děti, si ruku před pusu nedají, a i když vy máte ústenku, to co dítě vykašle, stejně vdechnete. Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by to pro mě mělo znamenat taky onemocnět a tak jsem celá ta léta prošla jen se dvěma chřipkami.
Na ambulantní oddělení mi ke cvičení přicházely děti se všemi možnými diagnózami:
Děti předčasně narozené, s opožděným či nerovnoměrným pohybovým vývojem, s predilekcí hlavičky, s hypertonií či hypotonií, se zpožděným vývojem díky abdukčnímu balením, s parezami brachiálního plexu či lícního nervu. Děti s vadným držením těla, skoliózou, po různých úrazech, s dětskou mozkovou obrnou, s myopatií, s revmatickými potížemi, po onkologické léčbě …
Tady mě to zase učilo poznávat lidi a jejich příběhy a tudíž nesmírné trpělivosti, pochopení, respektování individuality dítěte, prostě životní „psychologii“.
A v neposlední řadě mě to naučilo i tomu, že některé generacemi zažité vzorce myšlení, neideální informovanost rodičů o pohybovém vývoji jejich dětí a nevhodná reklama, může velmi snadno způsobit vytvoření nového a zcela jistě zbytečného dětského pacienta.
Toto všechno a dvě úžasné, pro děti „dýchající“ paní doktorky (Dr.Mydlilová a Dr. Weberová-Chvílová) mě dovedlo ke psaní článků, k přednáškám a nakonec i k napsání malé, ale věřím, že pro rodiče užitečné, knížky. Knížka se jmenuje „S láskou ke zdravému pohybu našich dětí“ a vyšla na podzim roku 2012 v nakladatelství Krigl.
V tom samém nakladatelství vyšla o pár let později ještě knížka „Jak teď – tak potom“ a ta je o tom:-), že to, co zasejeme, též sklidíme. Je plná příběhů z ordinace a je i plná důvěry v rodičovskou intuici a také v to, že i když jsme nezaseli zrovna nejlépe, VŽDY to můžeme více či méně pospravit. Takže neházet flintu do žita, věřit svému vlastnímu vnímání a nenechat se ovlivňovat z okolí.
Není pro mě lehké se popsat, protože, jak jsem psala v úvodu – není člověk ten, aby se líbil lidem všem a stejně někdo nad těmito řádky „ohrne nos.“ Ale s naprostou jistotou vím, že mě moje profese za celá ta léta nepřestala bavit, že má obrovský smysl a spoustu možností jak pomoci. A proto jsem se rozhodla naplňovat své poslání ve své vlastní ordinaci.
Myslím, že velmi dobře by mě zde vystihly moje dcery. Ale z „bezpečnostních důvodů“:-) zde uvedu jen text, který se nachází na zadní straně mojí knížky. Napsala ho maminka mojí, už teď bývalé malé klientky, Emi Aneli, Míša.
„Na jaře roku 2009 jsme byli s naší tehdy tříměsíční dcerkou doporučeni na rehabilitace. Když jsme po řádném objednání dorazili do ordinace rehabilitační sestřičky Jany Skalové, moje pocity se začaly podivně míchat. Mýtus „vojtovky“ a statnější a rázná paní sestřička ve mně vzbuzovaly obavy. Naštěstí ale netrvaly dlouho. Široký úsměv a zájem o sebemenší projev obav i zvědavosti naší dcerky mě pomalu začaly naplňovat důvěrou. Nabyla jsem dojmu, že tato sestřička nebere naší Eminku jen jako dítko, „co je porouchané a musí se opravit“. Během „povídání si a protahování“ s naší dcerkou nám srozumitelně osvětlila diagnozu i její příčiny a doporučila cvičení. Žádné výčitky ani „lámání“ Eminčiných údů se nekonalo. Cvičení navíc byly spíše takové „mazlící hry“, které příjemně naplnily naše společné chvíle. Dozvěděla jsem se také o spoustě „pitomostí“, které rodiče svým dětem provádí. Ne vědomě, ale prostě proto, že mají příliš, často protichůdných, informací. A jsou z nich zmatení, stejně jako jsem byla já. Mají pravdu prarodiče, internet, kamarádky nebo výrobci dětských „udělátek“? Tenkrát jsem odhodila všechny příručky typu: v 1. měsíci MUSÍ umět vaše dítě to, ve 2. ono. Nahradil je jeden malý letáček paní Skalové, o němž jsem přesvědčena, že by ho maminky měly dostávat už při odchodu z porodnice. Já jsem si z něj vzala poučení, že pro zdravý vývoj naší dcerky je nejdůležitější náš respekt jejích pocitů, jejího vlastního vývoje („popostrčit, ale nedělat za ni!!“) a láskyplné rodinné prostředí. Za rehabilitace s Janou Skalovou jsem proto dodnes vděčná. Dostala jsem možnost setkat se s velmi milou ženou, rehabilitační sestřičkou – laskavou, ohleduplnou k naší dcerce a zároveň i dostatečně přísnou k nám, rodičům (poznala, když jsme cvičení šudlili a ten pohled mě hned napoprvé tak provrtal, že už jsem raději nikdy nic nešudlila).
„maminka Míša“
