Dětská fyzioterapie, která provází 🙂

Jak to u mě probíhá

Každému miminkovskému i většímu klientovi provádím vstupní vyšetření. Děti si také vyšetřuji průběžně během všech návštěv. Vyšetření se většinou nesestává, z měření, polohových testů a pod. Děti ani rodiče mnohdy ani nepostřehnou, že už vím vše, co potřebuji.

Vyšetřuji svýma očima už při vstupu do ordinace a rukama, až když si na mě dítě alespoň trochu zvykne a “pustí” mě k sobě.

Napřed si chvíli povídáme, abychom se společně dopátrali k vědění, kde TO, s čím s vaším dítětem ke mně přicházíte, mělo počátek. Všechny fyzické potíže, a to i u dětí, mají někde svoji příčinu. Tu se pokusíme objevit a pak se budeme všichni společně ladit na vlnu cvičební či jiné pomoci pro vašeho potomka:-)

Snažím se co nejvíc respektovat jedinečnost dítěte i vás, kteří s ním budete “pracovat”.

Velmi vítám spolupráci celé rodiny.
Děti si zvu tak často, abychom včas podchytili jakoukoliv změnu a mohli na ní společně dál pracovat.

U miminek jsou intervaly častější, tady se i za pouhých 14 dnů může změnit velmi mnoho.
U větších dětí záleží na problému, se kterým se ke mně dostaly. Vše se ale odvíjí od naší společné domluvy.

Samozřejmostí je i telefonická konzultace mezi návštěvami. Vaše děti potřebují, abyste byli při cvičení s nimi v jistotě, takže jsem raději, když mi zavoláte a daný “problém” vyřešíme hned.

Rehabilitace hrou

Mým velkým přáním je, aby když už ty větší děti „musí“ cvičit, cvičily alespoň trochu s radostí a s humorem. Aby to nebyl MUS, který po něm chci já, jeho rodiče nebo lékař. Proto u mě dost často cvičí celá rodina.

No řekněte sami, jak mám naučit dítě dobře stát a sedět, když ti jeho nejbližší to sami nedělají?

U těch nejmenších si z celého srdce přeji, aby rodiče pochopili, že rehabilitace není za trest a že NIKDY není pro všechny stejná. Aby věděli, že doopravdy může být hrou, když k tomu oni tak přistoupí. Že u toho nemusí být pláč, ba naopak a že vše může probíhat “jen tak mimochodem”.

Když se cvičení stane běžnou součástí dne, stejně jako krmení, přebalování, čištění nosánku, chování či mazlení, může to být i zábava a dítě to vůbec nemusí traumatizovat. Je ale nutné, dítě při cvičení nelitovat, cvičením proložit celý den a provádět je na různých místech v bytě. Velmi přínosné pro dítě je dovolit také i ostatním, aby se do této činnosti zapojili.

Často říkávám rodičům:

“Čím víc bude cvičení prolínat celým dnem a čím víc vás bude s miminkem cvičit, tím dřív si miminko na to vše zvykne jako na běžnou součást dne. Pak se nám také mnohem dřív podaří ho “spravit“ a tím se konečně zbavíte i mě.“

Měla jsem a mám mnoho rodičů, kteří svoje děti při cvičení „upovídají“ nebo „uzpívají“. Začala to kdysi dávno jedna maminka, která své holčičce při každém cviku zpívala jinou písničku. Ne, že by malá občas nedala najevo svoji nevoli, ale cvičení celkově proběhlo v harmonii jen s občasným „zanadáváním“ malé Adélky. Ani tatínkové či prarodiče nezůstávají pozadu. Ti zase dokáží své potomky zaujmout různými zvuky, povídáním či jiným odvedením pozornosti.

Když dokážete vnímat čistou podstatu dětské duše a máte k tomu ještě jako bonus spolupracující, vnímavé rodiče, může být celá rehabilitace jako pohodová a zcela běžná součást dne.

Jak a s čím pracuji

Prošla jsem spoustou kurzů, seminářů a školení se zdravotnickou i nezdravotnickou tématikou. Přečetla mnoho odborných knih o fungování lidského těla, o různých terapiích, o kvantové fyzice i o funkci naší duše. Nejvíce mě ale naučil a stále učí Život sám a také všechny děti, které „prošly“ pod mýma rukama.

Mohla bych zde vypsat všechny absolvované kurzy, osvědčení a certifikáty, které vlastním. Jsou to ale jen popsané papíry, které vůbec nevypovídají o tom kdo jsem a jak a s čím pracuji.
(Pro případné zájemce jsou k nahlédnutí u mě v „ordinaci“).

Když se mě zeptáte, jakou z fyzioterapeutických metod pracuji, odpovím Vám, že všechny, které jsem se naučila, mě určitě nějakým způsobem ovlivnily, ale ani jednu z nich neprovádím výlučně samostatně. Nejlepší metodou je pro mě ta, která dokonale vyhovuje mému klientovi a samozřejmě i těm, kteří s ním budou „pracovat“.

Za dobu svojí praxe jsem poznala, že neléčí ta určitá metoda, ale že ze všeho nejvíc léčí víra, kterou klient a jeho okolí ke cvičení a také ke mně, jako k terapeutovi, mají.

Každý terapeut, který cítí svoji práci srdcem a jako svoje poslání, si s postupem času vytvoří svůj způsob terapie. Prolne všechny svoje znalosti a zkušenosti s reakcemi klientů. Dá to dohromady s tím, co se kdy naučil, do toho všeho vloží i sama sebe a má „metodu“ svoji.

Slyším stále moji maminku když říkala: „Děvenko moje, nikdo by neměl kázat huj a žít fuj.“ Snažím se podle toho ve svém životě řídit, a proto nikdy nikomu nedoporučuji to, co sama nedělám. Mí klienti by měli vědět, že to, co jim nabízím, umím i sama žít.