Oploštělá hlavička, aneb módní diagnóza KISS syndrom.  Vážení a milí rodiče,moc vás prosím, NEnaslouchejte internetovým či jiným „sousedským“, jistě dobře míněným, radám.  Jediné čemu naslouchejte, je vaše intuice, vaše vnitřní síla a pravda, kterou máte v sobě všichni. A jediné co čtěte, jsou vaše děti a případně i pohodové knihy:-). Z výrazu očí, z hlasových projevů i z reakcí tělíčka vašeho miminka, dokážete přečíst téměř vše. Myslet si, že to neumíte, když máte první miminko nebo proto, že jste mladí, je nemoudré.    Kiss syndrom, zploštělá hlavička a další „módní diagnózy“, se kterými se v posledním čase jakoby roztrhl pytel, mají najednou plno rádců. Internet snese téměř všechna slova a tak vám tam radí kdekdo a občas i kdovíjak . Mějte, prosím, na paměti, že vaše dítě je naprostý originál a tak také vyžaduje přístup, který je mu „šitý“ přímo na tělo! Nenechte se znejistět ostatními, nenechte se vystrašit některými články či výroky. Důvěřujte, ale prověřujte.      Většinou jste na to dva, a když se v klidu dokážete se svým miminkem propojit, zjistíte, že znáte a umíte mnohem víc, než si myslíte nebo než je vám předkládáno!    Věřte, že za 40let praxe mohu s jistotou prohlásit, že ze všech lidí nejvíc, můžete porozumět vašemu potomstvu zrovna vy, jeho rodiče! Ale abyste toto propojení uvedli do praxe, potřebujete věřit sami sobě a důvěřovat i vašemu miminku. Nás, zdravotníky, pak můžete mít jen jako průvodce na cestě ku zdraví vašeho dítěte.        Přeji vám všem dny plné radosti, zdraví a vzájemného porozumění.                                                                                         J.Skalová                                                      

Otočení hlavičky k jedné straně Otočení hlavičky k jedné straně, jiným slovem predilekce, je situace, kdy má vaše děťátko většinu času hlavičku otočenou k jedné straně v poloze na bříšku i v poloze na zádíčkách. Tuto polohu lze tolerovat zhruba do 4.-6. týdne života dítěte. Pak už by si miminko mělo pomalu, ale jistě, začít vytvářet symetrické držení hlavy. Cca ve 3. měsíci by měla být hlavička rovně v prodloužení páteře. Měla by se otáčet volně na obě strany, v obou polohách (bříško+záda) a bez souhybů ostatních částí těla. Nedokáže-li vaše miminko již od počátku otočit svoji hlavičku i na druhou stranu a nebo přetrvává-li predilekce i po 6. týdnu života, je to jistě důvod k návštěvě dětské fyzioterapie. Není se ale čeho obávat. Predilekci lze většinou ovlivnit velmi úspěšně laskavou fyzioterapií, která  prolíná celým dnem vašeho děťátka. Takto se kdysi dávno vypokládala hlavička dítěte s predilekcí. Občas se toto doporučení objeví i v dnešní době. Jak si ale můžete všimnout, tak srovnáte-li hlavičku, do asymetrického postavení se dostane tělíčko. Takže toto, prosím, se svými maličkými nepraktikujte. Zkušená dětská fyzioterapeutka či fyzioterapeut vám dozajista kromě laskavého cvičení poradí plno dalších nápadů, které mohou pomoci ovlivnit postavení hlavičky dítěte. Příběh Romana Následující příběh je jen jedním z mnoha, který se zpočátku jevil jako složitý, ale i ze zdánlivě složitého existuje cesta ven. Romanovi bylo 9, když „dostal“ diagnózu skoliotické držení těla neznámého původu. Byl to kluk víc zadumaný, který spíš než pohyb miloval knihy, zkoumání a bádání nejrůznějšího druhu. Většinu dne strávil ve všelijakých typech sedů či lehů u knížek či počítače. Byl velmi uzavřený, do očí se při hovoru nepodíval A když ano, jeho hlava byla otočena a ukloněna a pohled nebyl přímý. Jakoby očekával něco nemilého. Když mi popisoval v jakých pozicích si čte, divila jsem se, že ještě funguje, tak jak funguje. Různě zaklíněn či podpírán polštáři trávil den za dnem a marná byla snaha rodičů dostat ho do pohybu natož někam ven. Polohy si ale naštěstí různě střídal. Tím, že žil ve svém světě zkoumání a objevování, naštěstí zkoumal a objevoval i pozice pro své tělo. Ve svém věku dokázal to, co dokáží přirozeně  všechna mimina a batolata. Uměl docela dobře vnímat svoje tělo a jeho potřeby, takže v žádné z těch krkolomných pozic nesetrvával dlouho. Co bylo asi nejzávažnější z celého jeho vyšetření, že hlava byla stále v mírném úklonu a otočení k jedné straně a že jí neudržel dlouho v rovině s páteří. On sám si toto držení moc neuvědomoval. Většinou jen v případě, že na to byl upozorněn, hlavu vzpřímil. Do svého návykového držení si hlava zpátky „vjela“ velmi brzy. Samozřejmě toto držení hlavy doprovázela už i ne zrovna ideální „přestavba“ funkce svalů na krku, v okolí ramen i lopatek. Toto vše přispělo k tomu, že Romanovo tělo se postupem času přizpůsobilo držení jeho hlavy. Držení hlavy, ale nebyla jediná příčina, která k současnému postavení těla přispěla. Roman, měl maminku, která byla velmi věcná až „studená“. Neuměla projevovat svoje city ani jednomu ze svých tří dětí. Navíc, aby vše stihla, vyžadovala až „vojenskou“ poslušnost. Kdo ví, asi se uzavřela po smrti svého prvního manžela, který byl Romanovo tátou. Nynější manžel byl otcem ostatních dvou dětí a určitě se snažil být dobrým otcem i Romanovi, ale ani z jeho strany nevedla výchova Romana k sebe-lásce, k sebe-vědomí, k sebe-hodnotě. A když neznáte alespoň trochu svoji sebe-hodnotu, nechce se vám držet hlavu vzpřímeně. Úklonem či natočením hlavy můžete i před něčím uhýbat. Ale co přispělo k Romanovo držení hlavy na počátku a proč se to přehlédlo? Když byly Romanovi necelé dva měsíce, jeho tatínek těžce onemocněl. V ten smutnější čas maminka velmi snadno přehlédla, že se její syn dívá častěji jen k jedné straně. Dětská lékařka si toho všimla na tříměsíční prohlídce a doporučila Romanovi rehabilitaci pro predilekční držení hlavičky (držení hlavičky převážně k jedné straně). Maminka s malým rehabilitaci opravdu navštěvovala, ale doma nestíhala a psychicky už ani nezvládala s Romanem cvičit. Doma vládl smutek, bolest a velké neradostno a v takových podmínkách se dítěti těžko nalézá vzpřímený pohled na svět a tím i vzpřímené držení těla. „Prošvihla“ se ta nejlepší doba na opravení predilekce a v pozdějším věku se to už neřešilo. Romanovi se toto držení hlavy zafixovalo. To, co doposud prožíval, ho dostalo do uzavřenosti, do shrbeného držení celého těla, do svého vlastního světa. Za krkem mu „seděl“ pytel neradostných vzpomínek a hlava se v úklonu otáčela dál, protože, cituji Romana:“Nemám proč bych jí rovnal a na co bych se díval vzpříma“. Tak tady byla cesta k jakékoliv pozitivní změně velmi dlouhá a dost kostrbatá. S Romanem jsme cvičili, ale pro něj to byla „pruda“, jak říkal. Tak jsme to zkusili kombinovat ještě s kraniosakrální terapií. Veškerá domluva i cvičení pak byly o kousíček lepší, ale stále to nebylo ono. Nakonec nás cesta vedla ještě k mamince, která pak začala na „kranio“ docházet také. Oba dva, pak ještě párkrát navštívili psychoterapeuta, který jim pomohl posrovnat jejich pohledy na život. Změna nenastala hned a Romanovi chvíli trvalo než si srovnal svoji mysl se svým tělem, svoje sebe-vědomí. Vědomí si toho co a jak dělám. Vědomí si toho, že tělo reaguje nejenom na to co jíme a jak se pohybujeme, ale i na to jak myslíme. Nyní má dokončené gymnázium a má sám od sebe přečteno a nastudováno mnoho knih, které pojednávají o vlivu našeho myšlení na kvalitu celého našeho života. A o svém budoucnu má naprosté jasno. Jde studovat psychologii. A jeho tělo? Postupně se měnilo a mění. Podle fyzioterapeutických měřítek ještě není tak, jak by mělo být, ale z mého pohledu prošlo Romanovo tělo spolu s jeho myslí obrovskou proměnou. Vždy je ale důležité, jak se cítí ten člověk sám, ne jak ho vidí jiní. Může mít i něco málo „našišato“, ale musí s tím umět zacházet a být radostný a to se Roman, jeho maminka i celá rodina, společně učí. Ukázka z knihy „Jak teď – tak potom.“

Jsou vhodná odrážedla, chodítka a hopsadla pro děti? Kdyby to bylo jen trochu možné, vyrobila bych odrážedla, chodítka i hopsadla ve velkých velikostech a všechny, kdo je vyrábí a prodávají, bych do nich umístila. Myslím, že tuším správně, že po pár chvílích strávených v těchto „mučidlech“ by se už nic takového nevyrábělo. Možná by pak tito lidé došli k poznání, že co se nelíbí mně, nezpůsobuji druhým:-)   Je to už mnoho let co se fyzioterapeuté snažili zasadit o zrušení chodítek a hopsátek. Jsou to pomůcky, které přetěžují nepřipravené svalstvo trupu, kyčle, kolena i kotníky.   Pokud dítě ještě samo nechodí, má k tomu důvod!! Pokud dítě neušlápne kolo, nemá co dělat na odrážedle!!!   Důvodem, proč tyto „pomůcky“ nemá používat je to, že jeho pohybové vzory ještě dostatečně nedozrály. Prostě a jednoduše na to ještě „nemá“. Když dám dítě, které samo nechodí do chodítka nebo hopsátka, tak mu – kromě přetížení celého pohybového aparátu – nedovolím projít „jedním rokem školní docházky“. Tím rokem, ve kterém se zrovna bude učit vychytávat všechny „záludnosti“ samostatné chůze a ve kterém si tímto bude posilovat nejem celé tělo, ale i svoji samostatnost. Nechám-li dítě v chodítku či hopsátku, budu se časem možná divit, proč vtáčí špičky, má nohy do X, vyšpulený“zadeček, atd. Co se týká odrážedel, ta podporují prohnutí páteře zejména v bederní oblasti, mimoosové zapojení kyčlí, kolen i kotníků a z toho vyplývající postavení dolních končetin do X, zatížení vnitřních hran chodidel, atd. Je to vlastně chůze v sedu, která opravdu člověku přirozená není. Děti mají z odrážedel ve většině případů sešlapané boty na vnitřní straně. To znamená nesymetrické zatížení chodidel. A protože člověk není jen chodidla, ale celá bytost, přesouvá se časem problém do kotníků, kolen i kyčlí a je-li problém v těchto oblastech, může být  časem i v dalších vyšších patrech těla. Třeba ne hned, ale časem skoro jistě. Samostatnou kapitolou by mohla být ještě kola bez šlapek. Výrobci a prodejci je nabízejí se spoustou superlativů a s mylnou informací, že tato kola nejsou odrážedla. Vše, na čem sedím a odrážím se přitom nohama od země, je odrážedlo! I přesto, že vím, že mnoho dětí je v mé ordinaci díky těmto pomůckám zbytečně, nezlobím se na vás, na rodiče. Svoje děti milujete a prostě pro ně chcete to nejlepší. V té své lásce velmi snadno podlehnete tlaku okolí, tlaku reklamy. Kdysi dávno jsem to měla podobně, proto to chápu, ale Život mě naučil.  Takže už dávno to mám takto : DŮVĚŘUJ, PROVĚŘUJ  A JDE-LI TO, NA SOBĚ SI OVĚŘUJ!:-)    Kupte raději dítěti houpacího koníka, tříkolku, šlapací autíčko, koloběžku a časem i kolo s postranními kolečky? Na těchto výrobcích je mnohem zdravější pohybování. A do doby, než do těchto přirozenějších pomůcek děti dozrají, je pro ně nejlepší „posilovnou“ docela obyčejné chození, padání, zvedání se, chůze do schodů, chůze v terénu, prolézání, vylézání, slézání…… Ukázka z knihy „S láskou ke zdravému pohybu našich dětí.“   Nevhodné pro děti jsou následující:

Vidět srdcem je víc   Moje báječná, skoro tříletá vnučka našla pod stromečkem fotku vytištěnou na plátně. Na té fotografii je s jedním z jejích dvou milovaných psů. Oba, vnučka i pes, se na ní neskutečně nádherně dívají. Už od první chvíle si ji zamilovala a tak to fotoplátno cestovalo po různých místech bytu. Aby se nezničilo a mohlo už konečně viset, odnesla ho její maminka raději zarámovat. Pán, který tuto zakázku zhotovoval si neodpustil poznámku o kvalitě toho tisku a dodal, že on by to tak špatně nikdy nevytiskl. On neviděl to, čím byla, je a bude výjimečná pro nás i pro naši malou. Neviděl to srdcem tak, jako my všichni v rodině. A neviděl ani moji vnučku jak den po zarámování jde s tím obrázkem po bytě, jak mu dává pusu a říká:“To je nejkrásnější obrázek který jsem kdy viděla.“ Jak říkám, vidět srdcem je víc a děti se srdcem dívat umí!!  

JINÉ MOŽNOSTI Vážení rodiče,  těm z vás, kteří se nemohou z důvodu karantény dostavit do ordinace, nabízím možnost pomoci přes techniku:-). Vše ostatní vyřešíme ústně a věřte, že vše se dá zvládnout“bez ztráty kytičky“. Přeji nám všem laskavý nadhled a dokonalé zdraví. Za tým Fyzio-Vltavínek, J.Skalová