Časté věty maminek:
– nemůžu v klidu na toaletu, umýt se a už vůbec ne se upravit
– když vařím, tak se stále ohlížím, co dělá moje dítě
– nemůžu se v klidu ani najíst
– mám pocit, že den nemá ani začátek a ani konec – jedu non stop
– pořád jen hlídám, aby se něco nestalo
– jsem z toho už unavená, zavírám oči pomalu už i na procházce
– kdy už se zklidní a zůstane alespoň chvíli na jednom místě
– naše děťátko je neklidné, nemůžu ho vůbec dát od sebe
– atp
Každá máma má od přírody darovanou neuvěřitelnou sílu na zvládnutí života s dětmi. Určitě i tátové, babičky a dědečkové oplývají podobnou silou. Ale i tak silná síla může jednoho dne zeslábnout a vídávám to v ordinaci docela často.
Při takovém zeslábnutí je v nepohodě nejenom ten, který se stará, ale časem i ten, o kterého je staráno.
A proč toto píšu?
Protože se občas stává, že někdo přijme názory druhých bez ověření. Když se maminek zeptám, proč si na takové případy jako je vaření, otevření pošťákovi či návštěva toalety nepořídí ohrádku, dostávám dost podobné odpovědi:
„Četla jsem, že dítě má z ohrádky trauma jako z vězení.“
„Slyšela jsem že to nemáme dělat, že bychom mu tím dali najevo, že se od něj oddělujeme.“ atd atd atd
Z mého pohledu neexistuje jeden recept na všechny děti a mám-li volit mezi rodičem, který si nevědomě celodenním „zapojením“ ubírá sílu nebo mezi občasným chvilkovým pobytem děťátka v ohrádce, volím druhou variantu!
Milé maminky, někde i tatínkové, bude-li vaše dítě cítit vaši lásku, bezpečí domova, váš klid a vaši plnou sílu, pobyt v ohrádkovém „pomocníkovi“ mu rozhodně neublíží!!!!!
