Poloha klokánka Poloha klokánka Važení a milí rodiče, opět se obracím na vás, na vaši intuici, na vaše přirozené, každému člověku od narození dané, vnímání světa. Vnímání, které se nám mnozí snaží zastřít či přeprogramovat k obrazu svému, ale které je při našem narození v balíčku pro nás všechny:-). Když se blíže podíváte na polohu malého klokánka v maminčině vaku a na „polohu klokánka“, která je některými lidmi doporučována pro naše miminka, sami uvidíte obrovský rozdíl. A ne rozdíl v živočišném druhu, ale rozdíl v připravenosti těl obou mláďátek. Tělo klokánka je na nošení ve vaku dokonale nastaveno a nikdy neuvidíte, že by z vaku maminky bezvládně viselo. Tělo lidského miminka, nemá svoje svaly na takovou polohu v miminkovském věku připraveno!!!  Váha hlavy miminka je cca třetina celé jeho váhy a než ji dokáže bez následků udržet proti tíži zemské, musí projít dosti dlouhým a fyziologickým pohybovým vývojem. Nehledě na ostatní části toho malého tělíčka, které jsou v pozici klokánka minimálně v nerovnováze!!! Opět a znovu moc prosím rodiče:  DŮVĚŘUJTE ale PROVĚŘUJTE VĚŘTE SOBĚ a SVÝM POCITŮM PŘEDSTAVTE si v té poloze SAMI SEBE Nikdy jsem tuto polohu nedoporučovala a doporučovat ani nehodlám. A není to kvůli mé důležitosti:-), ale proto, co je možné vlastníma rukama vnímat z tělíček dětí, když s nimi uděláte něco, co pro ně není přirozené. Přeji pohodové léto nám všem.

Není vše tak, jak je vám předkládáno:-) Krásný den přeji. Předesílám, že níže napsaná citace v uvozovkách, je citace, se kterou naprosto nesouhlasím!!! Setkala jsem se s tím na internetu a to díky jedné naprosto zbytečně vylekané ženě, která ke mně chodí na předporodní kraniosakrální terapii.          „Každé miminko po porodu má vydrážděnou centrální nervovou soustavu a více či méně pohmožděné či zraněné svaly šíje, tzv. Kiss sy.“ Nechci se zde vyjadřovat ke Kiss syndromu, který je novodobým syndromem  a má ve své charakteristice velmi nemoudře zvolené slovo blokáda. Kdo z dospělých někdy v životě prožil blokádu krční páteře, pochopí. Kdo ne, tak vězte, že blokáda by byla naprostá nemožnost otočit hlavu a to většinou do jedné strany. Nechci se zde vyjadřovat ani k vedení porodu a k dalším manipulacím, při kterých může vzniknout neideální zatížení šíjových svalů. To by bylo na dloooouhé povídání. Ráda bych zde jen znovu a znovu poprosila rodiče, aby využívali svoji vlastní intuici, aby četli ve svých dětech a pozorovali jejich reakce, nikoliv mnohdy nemoudře podávané rady po internetu. Věřte si a také věřte svým dětem, dejte si čas a teprve potom v klidu hledejte odborníka, který bude tzv. sedět nejenom vám, ale i vašim dětem. Takového, který „ušije“ vše na míru vašemu děťátku a vám. Mnoho povídání není ve skutečnosti tak, jak je vám to předáváno. Každý záklon hlavy a asymetrie trupu nemusí hned znamenat průšvih!!! Naučte se vidět za :-).  Zkuste si i zvědomit, že zkušenosti vám předkládané, nejsou vaše a ani vašeho miminka. Tudíž může být všechno jinak. Nepřivlastňujte si pravdy druhých. Vždyť vy i vaše miminko jste jedineční a reakce vašich myslí a vašich těl bude též jedinečná. Nemůže sedět všechno na všechny!!! A to ani pomůcky, ani léčba, ani přístup, ani terapeut…. Přeji si, abychom všichni, kteří máme tu čest provázet děti a jejich rodiče na cestě k radostnému a zdravému nejenom pohybu, k nim přistupovali s láskou a s pokorou k jedinečnosti každého z nich!!!! Přeji krásné léto všem.

PŘÍKLADY TÁHNOU aneb není motivace jako motivace PŘÍKLADY TÁHNOU aneb není motivace jako motivace Ano a je to tak odjakživa. Tak jako my jsme si okoukali mnohé  od našich rodičů a možná i od dalších jiných lidí (trenéři, učitelé, idoly…), tak si děti načítají nás. A to od narození. Je to až k neuvěření co všechno v nás dokáží poznat, co všechno dokáží kopírovat a co všechno dokáží přijmout za své. Z mého pohledu, opravdu letité praxe, to stvrzuji! Takže jestli chci mít dítě vzpřímené na duchu i na těle, měla bych takto být i já a můj partner. Jestli chci mít dítě, které neustále nečučí do mobilu, neměla bych tam čučet ani já a můj partner. Jestli chci mít dítě, které se umí chovat v restauraci, měli bychom to umět hlavně i my dospělí. A tak je to se vším v životě rodiny, ale nejenom rodiny jako rodiče, prarodiče a ostatní příbuzenstvo, ale i rodiny širší. Všichni se více či méně ovlivňujeme, tak proč na sebe nepůsobit laskavě a povzbudivě? Neměli bychom se vymlouvat, že už jsme „staří“, že to už nepředěláme, že nám to doktor zakázal,… No nesmějte se, můj taťka neměl rád rajčata a tak mi jednou řekl, že mu je pan doktor zakázal. Věřila jsem mu to hooodně dlouho:-)   Důvod proč jsem se rozhodla napsat toto sdělení je nejenom náš příklad, ale hlavně motivace k pohybovému vývoji. Za poslední roky vnímám víc než dřív, že mnoho rodičů dělá za své děti to, co by je jinak přivedlo k samostatnosti a sebehodnotě mnohem dřív. Udělají to dokonce ještě dřív než se k tomu dítě rozhodne, dřív než najde cestu jak na to jít a dřív než to vyzkouší. Hodně se to týká nastavování miminek do různých poloh a pomůcek, posazování, vodění za ruce, atp. Mysleli jste si, že to už není aktuální? Doposud to nezmizelo z povrchu zemského a jedním z důvodů může být, že ještě nezmizela touha mnoha lidí dávat všeobecné rady a to aniž by miminko znali. Možná je to i tím zrychlením, které mnozí žijí, tím, že je přijímáno raději to, co nejméně zdržuje. Možná je to i tím, že nás málokdo vede k důvěře v sebe a potažmo k důvěře v to, že naše děti jsou naprosto dokonalé takové jaké jsou a že vše zvládnou samostatně a jedinečně. Jen potřebují naši lásku, důvěru a podporu.  Nedávno jsem sledovala krásný dokument o medvědech.  V jednu chvíli lezla máma medvědice  do hodně vysokého a zasněženého kopce. Za ní bylo vidět malou hnědou tečku jak se snaží lézt za ní. Mládě povylezlo a sklouzlo a tak to bylo několikrát za sebou. Máma několikrát slezla k němu a ukazovala mu jak na to. Pak zůstala na vrcholu kopce a podporovala ho jen hlasem.  Co mu říkala nevím, ale v jejím hlase byla láska, která podporuje a motivuje a v jejím srdci byla víra v jejího potomka. Nakonec odcházeli po vrcholu kopce oba. Tedy máma šla důstojně a malá hnědá kulička za ní poskakovala s pocitem:“ To jsem ale skvělá, zvládla jsem to. Zvládnu i vše další.“ Přeji nám všem krásné léto s laskavou motivací. 

POLOHA NA BŘÍŠKU a NALEZENÍ VLASTNÍ CESTY A SÍLY K POHYBU Dost často se zmiňuji o samostatnosti dětí. O tom, že když je necháme hledat svoji vlastní cestu a vlastní sílu, připravíme je skvěle do života. O tom, že my máme být našim dětem průvodci, ochránci. Ne, že bychom to měli dělat za ně. Můžeme nasměrovat, když víme kam, ale nechme je projít tou cestou v jejich vlastní objevovací síle.   Proč se o tom znovu zmiňuji. VELKÝM nešvarem bývá, že rodiče dělají za miminko některé úkony, které by mělo dítě objevovat samo. Navíc to bývají úkony, které by rodiče sami se sebou většinou nedělali. Když se podíváme na úvodní obrázek, uvidíme, že ta malá slečna má svoje paže vedle těla. Představme si, že je to třeba tříměsíční  miminko a my víme, že v tomto věku by paže dítěte měly být už jinde. Místo, abychom přemýšleli jak miminko motivovat ke změně, vezmeme dítě zezadu za lokty a většinou bez slovního upozornění, mu obě dvě paže nastavíme do opory vedle ramen. Co myslíte, že se v tu chvíli odehrává s tělíčkem dítěte? Přijde vám tento „manévr“ pro tělo přínosný? Nejlépe to zjistíte, když se sami položíte na břicho, obě paže necháte podél těla a pak je obě najednou dáte do opory třetího měsíce, tedy vedle těla zhruba do úrovně ramen. Tak jak jste se u toho cítili?  A tak je to se vším pohybem když se miminko vyvíjí. Můžeme ho nasměrovat, můžeme mu být oporou a motivovat jak jen to jde, ale NIKDY bychom neměli dělat NIC za dítě. Může se stát, že si nevíme rady. Nic se neděje, půjdeme někam, kde dětskému pohybu rozumí, kde se na naše dítě podívají okem zkušeným a kde mu „ušijí“ pohyb přímo na tělo:-). Rozhodně, prosím, „neopravujte“ váš poklad podle někoho, kdo vaše dítě nevidí a nezná jeho reakce!!! Opět nám všem přeji pohyb v lehkosti a ve zdraví a to stejně teď, jako potom. J  

KOČÁRKY Dnes jsem se pokusila shlédnout videa určená pro výběr kočárku. Musím potvrdit vyprávění mnoha z vás rodičů, kteří ke mně s dětmi docházíte, že vybrat dnes kočárek je pomalu jako vystoupat na osmitisícovku.   Na většinu doporučení z těch videí mám praxí a léty ověřený jiný názor a upřímně píšu, že vám rodičům vůbec nezávidím výběr čehokoliv pro vaše dítě.   My to měli jednoduché. Jediný kočárek byl Liberta a to ve dvou barvách. Kdo chtěl jiný, musel buď do Tuzexu nebo si ho nechat poslat ze západního Německa. V podstatě ale měly naše děti velký prostor pro to, aby byl kočárek nejenom na sezení a ležení, ale i na trochu pohybování se. Také byl řádně odpružený, takže se s ním mohlo všude. Ale jak jsem napsala měl tu chybu, že byl jen ve dvou barvách a nevešel se do auta, takže jsme toho s dětmi „museli“ hooodně nachodit.   V podstatě je to ale výběr kočárku docela jednoduchý. Poslouchat svůj rodičovský instinkt. Nenechat si nic nakukat, tzn důvěřuj, ale prověřuj. Uvědomit si, zda kočárek vybírám pro dítě nebo pro své pohodlí. A taky si sama sebe představit v takovém výrobku. Chci být pětibodově přikšírovaná nebo se chci bezpečně pohybovat i v kočárku? Chci jet v opravdu odpruženém mercedesu nebo v trabantu? …   Přeji všem rodičům sílu na vybírání i na ověřování a taky uvědomění, že poptávka může změnit i nabídku!!!