Watsu terapie – Kraniosakrální terapie   Voda hladí, nadnáší, léčí, omývá, zurčí, bublá, plyne a pro každého z nás dělá to, co si přejeme či představujeme. Víte ale co dělá voda při Watsu terapii? Víte, jaké pocity při ní můžete prožívat? Zkusím to popsat, jsou velmi podobné jako při kraniosakrální terapii a do hranic slov se stejně všechny  nevejdou. Především kolébavě konejší. Spolu s tím, kdo vás drží v náruči vás povznáší do lehkosti nejenom vašeho těla.  Dovolíte-li to a jste-li připraveni, tak vám otevře jakoukoliv komnatu vašeho Bytí, pomůže vám otevřít prostor, kde můžete vnímat  co a jak můžete v sobě ozdravit a někdy vás provede místem, kde není NIC. Zmizí prostor, čas, myšlenky a vy se stáváte součástí vody, ve které jste kolébáni. Prostě jen JSTE. Už nějaký ten čas na toto vodní kolébání (tak to nazvala moje báječná vnučka), dojíždím a teď jsem měla to štěstí, že jsem ho mohla prožít právě s ní a s dcerou. Víte, ono už někdy stačí k radosti duše, když se na to v tom bazénu jen díváte. Vidíte nejenom uvolněná těla kolébaných, ale i těch, kteří terapii provádí. Vidíte i uvolněné tváře a vnímáte klid a harmonii, které pomáhají. A vidíte, že i ta malá neposeda si to užívá a objevuje nové. Děkuji za to. Malý či velký zázrak života prožívat radost a nezapomenout si ji odnést s sebou. Mimochodem, dost často je tam s námi i jedna hodně déletrvající dáma. Je přivezena na vozíku, do bazénu je jí pomoženo a má téměř vždy toho nejhezčího terapeuta:-). Přála bych vám vidět její prožívání, její radost, která jí kouká nejenom z očí. Ta dáma stále miluje Život. Přeju jí to a přeji si to:-)

Chodidla našich dětí Co svět světem byl, je a bude stále platí, že o dětská chodidla jde hlavně rodičům, prarodičům nikoliv dětem. Těm nejmenším dětem je postavení jejich chodidel zcela lhostejné, těm větším už to možná něco říká, ale jen díky tomu, že na to upozorňují dospěláci. A ty větší, téma nohou a nějaké cvičení, většinou prudí:-). Ze zkušenosti z mé praxe vím, že většinou se o šmajdání, vtáčení a další jinakosti nohou, začnou děti zajímat až ve chvílích, kdy se chtějí líbit. Pak teprve začíná to správnější propojení mozku s částí těla zvanou nohy. Ale proč dnes píšu tato slova. V posledním čase jsem se dosti často setkávala s větou, že cca do tří let se nohy neřeší, že nohy dítěte lze cvičit až se vytvoří klenba nebo až ve chvíli, kdy tomu bude dítě rozumět a bude spolupracovat. Zrovna dnes mi volala maminka, která se mě ptala, zda je nějaká cesta, jak alespoň trochu pomoci její dvouleté dcerce s vtáčením chodidel. Říkala, že volala na dvě pracoviště, kde jí řekli, že s nohama dvouletého dítěte se nedá nic dělat, protože tak malé dítě nespolupracuje. Že se má ozvat, až bude dítě umět zapojit mozek do spolupráce s nohama. A to zapojení, propojení a spolupráce bude kdy? Co myslíte? Vždy se dá vašemu dítěti pomoci. Vždy je cesta k tomu, jak více či méně ovlivnit co nejideálnější růst nohou vašeho dítěte. Ano, můžeme být trochu limitováni věkem dítěte, jeho schopnostmi, ale nikoliv řečmi ostatních! Určitě vás poprosím, abyste zapomněli věty tipu: „Koukej ty cviky odcvičit nebo budeš šmajdat a budou tě bolet klouby!“ „Ach jo, já jsem zase dneska našeho malého nedonutila ke cvičení!“ „Zase jsme to dnes nestihli!“ „Když ona vůbec nechce držet když jí ty nohy masíruju!“   Pak vás poprosím o laskavou rodičovskou trpělivost, o obrovskou fantazii a hravost při provádění cvičení a v neposlední řadě i o sílu a víru v to, že vždy je cesta, jak z toho ven:-)