Co svět světem byl, je a bude stále platí, že o dětská chodidla jde hlavně rodičům, prarodičům nikoliv dětem.

Těm nejmenším dětem je postavení jejich chodidel zcela lhostejné, těm větším už to možná něco říká, ale jen díky tomu, že na to upozorňují dospěláci. A ty větší, téma nohou a nějaké cvičení, většinou prudí:-).

Ze zkušenosti z mé praxe vím, že většinou se o šmajdání, vtáčení a další jinakosti nohou, začnou děti zajímat až ve chvílích, kdy se chtějí líbit. Pak teprve začíná to správnější propojení mozku s částí těla zvanou nohy.

Ale proč dnes píšu tato slova. V posledním čase jsem se dosti často setkávala s větou, že cca do tří let se nohy neřeší, že nohy dítěte lze cvičit až se vytvoří klenba nebo až ve chvíli, kdy tomu bude dítě rozumět a bude spolupracovat.

Zrovna dnes mi volala maminka, která se mě ptala, zda je nějaká cesta, jak alespoň trochu pomoci její dvouleté dcerce s vtáčením chodidel. Říkala, že volala na dvě pracoviště, kde jí řekli, že s nohama dvouletého dítěte se nedá nic dělat, protože tak malé dítě nespolupracuje. Že se má ozvat, až bude dítě umět zapojit mozek do spolupráce s nohama.

A to zapojení, propojení a spolupráce bude kdy? Co myslíte?

Vždy se dá vašemu dítěti pomoci. Vždy je cesta k tomu, jak více či méně ovlivnit co nejideálnější růst nohou vašeho dítěte. Ano, můžeme být trochu limitováni věkem dítěte, jeho schopnostmi, ale nikoliv řečmi ostatních!

Určitě vás poprosím, abyste zapomněli věty tipu:

„Koukej ty cviky odcvičit nebo budeš šmajdat a budou tě bolet klouby!“

„Ach jo, já jsem zase dneska našeho malého nedonutila ke cvičení!“

„Zase jsme to dnes nestihli!“

„Když ona vůbec nechce držet když jí ty nohy masíruju!“

Pak vás poprosím o laskavou rodičovskou trpělivost, o obrovskou fantazii a hravost při provádění cvičení a v neposlední řadě i o sílu a víru v to, že vždy je cesta, jak z toho ven:-)