Cesta městem . Cesta městem Moje včerejší cesta městem byla plná mojí „profesní potrefenosti“. Kdo mě zná, tak ví, že Vědomým pohybem a to nejenom svým vlastním, se zabývám dlouho, předlouho. Je to nejenom součást mého povolání, ale nezbytnost pro můj pohodový, bezbolestný život. Ale zpět k mojí cestě. Tentokrát jsem jela tramvají. Jako vždy, jsem si zdokonalovala svůj postoj Taichi nebo-li jak by řekli někteří pohyboví profíci, stoj centrované postury. V MHD si záměrně nesedám a tramvaj je, na rozdíl od autobusu a trolejbusu, na vylepšování postoje ideální. Když se zacentruji a srovnám dech, abych v tom uzavřeném prostoru zbytečně nevdechovala co nechci, začnu pozorovat dění venku. První, úžasně lehký pohyb jsem zaznamenala na Chodským. Paní si při chůzi zpívala (jestli nahlas to nevím, ale otevírala ústaJ) a její chůze byla lehká, vlnivá a pro její tělo jistě radostná. Další pohyb byl skoro taneční a to i přesto, že byl prováděn na místě. U Práce se stavělo lešení a mladý muž tam vytahoval na laně podlážku pro kolegu, který byl nahoře. Nestál přitom jako prkno, ale přeléval váhu z jedné nohy na druhou a náramně se přitom celý vlnil. Radost pohledětJ. Včerejší den byl slunečný a tak jsem si ve Smetanových sadech dala horkou čokoládu a ňákou tu mňamku k tomu a dál vychutnávala přítomné . Následný, z mého pohledu, nefyziologický nepohyb, mělo cca pětiměsíční děťátko v nosítku. Spalo s velmi neideálně zakloněnou hlavou a otevřenou pusinkou na maminčino hrudníku. Což je neideál nejenom pro krční páteř, ale i pro dech. To jsem ale ještě nevěděla, že si maminka dá s kamarádkou kávu a že toto mrně bude skoro posazeno na klín jedné z nich. Ajajaj, duši lektorky vědomého pohybu se chtělo křičet, mně, dětské fyzio se to chtělo jít napravit, ale udržela jsem se! Už dávno vím, že každý máme svoji cestu a že ne vždy se hodí nevyžádaná rada. Víte, ale co chybělo tomu děťátku na rozdíl od té vlnící se paní a tancujícího dělníka? RADOST. To mimino nemělo radost v očích, bylo odevzdané. Děti totiž od nás vydrží téměř všechno a věřte, že o tom už něco vím. Když jsem pak šla pěšky domů, potkala jsem hodně déletrvající paní s chodítkem. Menší postava, shrbená záda (protože špatná výška madel chodítka), bílé vlasy a i přes tu nelehkost chůze, krásně zářivé oči. Tady jsem to už nevydržela a pomohla paní nastavit výšku chodítka pro její postavu. Úsměvy, povídání, radost. Prostě náramně krásný prožitek přítomného. Zase jeden krásný den, který mi dal mnoho nových prožitků i poznání.

„VÁLENÍ SUDŮ“ „Válení sudů“  – zajímavý to název pro naprosto úžasný pohybový vzorec otočení ze zad na bříško a zpět. Občas mi tak projede hlavou myšlenka, kdo že to takový název vymyslel, co měl za profesi a co ho k tomu vedlo. Spolu s rodiči mám vždy radost, když se takové přetočení tam i zpět, miminku povede v plynulosti a co možná nejkvalitněji. Za léta mé praxe jsem měla možnost vidět všelijaká přetáčení provedená všemožně překvapujícími způsoby.  Představivost mám výbornou, ale žádný z těch způsobů, mi nepřipomínal sud a to ani dřevěný a ani plechový:-).  Možná kočičku či jiného, ladně se převalujícího živočicha. Ale proč válení sudů vůbec zmiňuji. Kde se vzal tu se vzal nový způsob „výuky“ přetáčení. Sednete si na židli nebo na zem a přes svoje nohy to vaše cca pěti, šestiměsíční děťátko válíte tam a zpět. Myslím, že představivost máte skvělou i vy všichni a že máte ihned jasno, jak neideální je to nápad!!! Takže prosím, u miminek NEPROVÁDĚT!!! Ale jinak je asi fajn vidět někoho, kdo umí elegantně a ergonomicky válet sudy s vínem či pivem:-):-):-) Na zdraví nám všem:-)