Laskavost Měla jsem dnes zdánlivě těžší den a tak jsem se chtěla odměnit. Zašla jsem si tedy na nějakou mňamku a teplý mok, do mé milované kavárny. Bylo plno, ale jedno místečko se pro mě našlo. Tak si tak popíjím s vypnutým „počítačem“ v hlavě a jen tak sleduji cvrkot. Nemohla jsem si nevšimnout, že kousek ode mě sedí skupina lidí, kteří „vidí“ svět jinými smysly než většina ostatních. Někteří byli sami, někteří měli sebou asistenty. Taková setkání mě vždy naplní zvláštním pocitem, který mi nejde dát do slov. V těch pocitech se střídá mírnost se smířením, poděkování s laskavostí, sounáležitost s pokusem o pochopení,… Děkovala jsem za to setkání. Najednou totiž to, co jsem před chvílí řešila, nebylo podstatné. To ale ještě nebyl konec. Zvonil mi telefon a tak jsem vyšla ven, abych rozhovor vyřídila v klidu. Vracejíc se, jsem se ve dveřích střetla s úsměvem a s očima mladého muže. Byly plné neuvěřitelné laskavosti. Skrze ty oči a úsměv vlastně ani nevím, jak vypadal. Ještě jsem si tak pomyslela jak je ten jeho pohled jak z jiného světa. Vevnitř, jsem se pak dozvěděla, že tento mladý muž zaplatil velkou část útraty té skupinky. Nechtěl, aby mu někdo děkoval a tak rychle zmizel. Že by anděl? Každopádně DĚKUJI!!! Celé té skupině za přehodnocení „mého problému“ do vědomí, že vlastně o nic nejde a mladému muži za pocit, že dokud budou lidé, jako je on, je svět v pořádku. Mějme se rádi  

Cesta městem . Cesta městem Moje včerejší cesta městem byla plná mojí „profesní potrefenosti“. Kdo mě zná, tak ví, že Vědomým pohybem a to nejenom svým vlastním, se zabývám dlouho, předlouho. Je to nejenom součást mého povolání, ale nezbytnost pro můj pohodový, bezbolestný život. Ale zpět k mojí cestě. Tentokrát jsem jela tramvají. Jako vždy, jsem si zdokonalovala svůj postoj Taichi nebo-li jak by řekli někteří pohyboví profíci, stoj centrované postury. V MHD si záměrně nesedám a tramvaj je, na rozdíl od autobusu a trolejbusu, na vylepšování postoje ideální. Když se zacentruji a srovnám dech, abych v tom uzavřeném prostoru zbytečně nevdechovala co nechci, začnu pozorovat dění venku. První, úžasně lehký pohyb jsem zaznamenala na Chodským. Paní si při chůzi zpívala (jestli nahlas to nevím, ale otevírala ústaJ) a její chůze byla lehká, vlnivá a pro její tělo jistě radostná. Další pohyb byl skoro taneční a to i přesto, že byl prováděn na místě. U Práce se stavělo lešení a mladý muž tam vytahoval na laně podlážku pro kolegu, který byl nahoře. Nestál přitom jako prkno, ale přeléval váhu z jedné nohy na druhou a náramně se přitom celý vlnil. Radost pohledětJ. Včerejší den byl slunečný a tak jsem si ve Smetanových sadech dala horkou čokoládu a ňákou tu mňamku k tomu a dál vychutnávala přítomné . Následný, z mého pohledu, nefyziologický nepohyb, mělo cca pětiměsíční děťátko v nosítku. Spalo s velmi neideálně zakloněnou hlavou a otevřenou pusinkou na maminčino hrudníku. Což je neideál nejenom pro krční páteř, ale i pro dech. To jsem ale ještě nevěděla, že si maminka dá s kamarádkou kávu a že toto mrně bude skoro posazeno na klín jedné z nich. Ajajaj, duši lektorky vědomého pohybu se chtělo křičet, mně, dětské fyzio se to chtělo jít napravit, ale udržela jsem se! Už dávno vím, že každý máme svoji cestu a že ne vždy se hodí nevyžádaná rada. Víte, ale co chybělo tomu děťátku na rozdíl od té vlnící se paní a tancujícího dělníka? RADOST. To mimino nemělo radost v očích, bylo odevzdané. Děti totiž od nás vydrží téměř všechno a věřte, že o tom už něco vím. Když jsem pak šla pěšky domů, potkala jsem hodně déletrvající paní s chodítkem. Menší postava, shrbená záda (protože špatná výška madel chodítka), bílé vlasy a i přes tu nelehkost chůze, krásně zářivé oči. Tady jsem to už nevydržela a pomohla paní nastavit výšku chodítka pro její postavu. Úsměvy, povídání, radost. Prostě náramně krásný prožitek přítomného. Zase jeden krásný den, který mi dal mnoho nových prožitků i poznání.

„VÁLENÍ SUDŮ“ „Válení sudů“  – zajímavý to název pro naprosto úžasný pohybový vzorec otočení ze zad na bříško a zpět. Občas mi tak projede hlavou myšlenka, kdo že to takový název vymyslel, co měl za profesi a co ho k tomu vedlo. Spolu s rodiči mám vždy radost, když se takové přetočení tam i zpět, miminku povede v plynulosti a co možná nejkvalitněji. Za léta mé praxe jsem měla možnost vidět všelijaká přetáčení provedená všemožně překvapujícími způsoby.  Představivost mám výbornou, ale žádný z těch způsobů, mi nepřipomínal sud a to ani dřevěný a ani plechový:-).  Možná kočičku či jiného, ladně se převalujícího živočicha. Ale proč válení sudů vůbec zmiňuji. Kde se vzal tu se vzal nový způsob „výuky“ přetáčení. Sednete si na židli nebo na zem a přes svoje nohy to vaše cca pěti, šestiměsíční děťátko válíte tam a zpět. Myslím, že představivost máte skvělou i vy všichni a že máte ihned jasno, jak neideální je to nápad!!! Takže prosím, u miminek NEPROVÁDĚT!!! Ale jinak je asi fajn vidět někoho, kdo umí elegantně a ergonomicky válet sudy s vínem či pivem:-):-):-) Na zdraví nám všem:-)        

Přehřátí miminek Opět je to poznání díky některým z vás, kteří ke mně přicházíte se svými malými dětmi.Opět je to o tom, co si předáváme generačně nebo internetově za „moudra“.Opět je to i o tom, že ne vše, co se pro miminka nabízí ke koupi, je pro ně ideální. Když jsou velké teploty, tak se téměř všichni snažíme nosit volná a vzdušná oblečení.Když nám je horko a budeme mít oblečení až ke krku, jistě si to uvolníme, aby oblast horního hrudníku mohla „větrat“ a aby se nám lépe dýchalo. Všímáme si jak je šitá velká většina miminkovských triček a body?Všímáme si, že má dost často miminko kolem svojí pánve plenu, bavlněné body, mnohdy ještě i kalhoty do gumy a že jeho oblečení končí často těsně u krku? Chtěli bychom být v létě takto oblečeni? Celý život se všichni učíme a nemůžeme vědět vše vždy na tisíc procent. Stále ale platí, důvěřujte, ale ověřujte a nejlépe si v tom představte sami sebe.  Někdy může být těžší najít volné oblečení na trhu, který nabízí jedno a to samé, ale  poptávka může změnit nabídku!!! A když vytrváte, jistě naleznete. Přeji nám všem krásně odlehčené a jemně větrací letní dny