Milí rodiče, prarodiče, tety, strýčkové,… věřte, že vám vůbec nezávidím to veliké množství zpráv a informací, které se vám snaží vetřít do hlavy a přimět vás (odpusťte mi to slovo), ke stádnosti.  V posledním čase se ke mně dostává mnoho „pravd“, které jsou velmi zavádějící, nepřesné, pro mnoho dětí nevhodné, ale chytlavé. Chytlavé jsou třeba právě proto, že je odvysílá televize. Mnoho lidí sice už televizi nemá nebo ji téměř nepouští, ale stále je mnoho těch, kteří tomu, co je v ní odvysíláno věří. Maminky se mi na tato vysílání často ptají. Ptají se nejenom na můj názor, ale chtějí to i vysvětlit. A to je dobře. Ptejme se, zkoumejme, ověřujme a DŮVĚŘUJME pouze sami sobě a svojí intuici (je to jen slovo, můžete si tomu říkat jak chcete). Důvěřujme také našemu dítěti. Každé je originál a každé potřebuje svůj vlastní přístup. Mnoho, rodičů, kteří ke mně přijdou, rovnou VÍ, že to, o čem se mluví, či je nám jinak vnucováno, je nesmysl. Tito rodiče svoje cítění už používají. Prostě a jednoduše ví, že jejich „poklad“ to inzerované vůbec nepotřebuje. Intuici máme všichni v sobě. Stačí jí jen začít používat. Na všech přednáškách se snažím rodičům vysvětlit jak moc je to pro ně samotné i pro jejich dítě důležité. Tak jako každá žena ví, jak odnosit a porodit miminko, tak stejně tak dobře ví jak vycítit, co její dítě  potřebuje. Ví to i muž. Ne, že by uměl rodit, ale on zase umí vycítit, co potřebuje jeho žena. Intuicí  jsme všichni propojeni. Jen si na to musíme znovu vzpomenout a začít ji používat. Měli bychom přijít na to, že v televizi ani na internetu toto moudro nenajdeme, ale že ho máme v použití všichni v sobě a i bez techniky. Děkuji za váš čas a přeji nám všem dny plné pohody a dokonalého vnímání naší vlastní pravdy. Jana Skalová

A JE TO TU ZASE! Co?   Inu další školní rok a s ním mnoho nových povinností. A nejvíc pro prvňáčky. Jako téměř každé září se už po několik let snažím oslovovat rodiče, prarodiče, učitele a všechny, kteří mají s prvňáčky co do činění. Zkuste si vzpomenout na svoje první dny a týdny ve škole. Jdete do nového prostředí, máma s tátou tam s vámi nesmí. Nějaká cizí paní či pán vám pořád něco říkají – kam smíte a nesmíte, co smíte a nesmíte, kde co a koho najdete, jak se máte chovat apod. Měli byste v tu chvíli čas a chuť vůbec myslet na to, na jaké židli a jak sedíte? Nebo jak vysoko máte ruce když jsou položené na lavici? Nebo na to, jestli máte podloženou pánev v sedu na zemi? Asi neměli. A tak je to na nás dospělácích, abychom našim dětem zajistili ty nepřirozenější podmínky pro sed ve škole. Každý podzim jsem doposud mívala v ordinaci mnoho dětí, které byly odesláni na fyzioterapii pro bolesti nejasného původu. Většinou to byly bolesti hlavy, krční páteře, ramen, beder, ale třeba i kyčlí. Zpočátku jsem se pídila po příčině. Dnes už se většinou rovnou zeptám: „Dosáhneš ve škole při sezení nohama na zem?“, „A jak vysoko máš ruce položené na lavici?“, „Sedíte ve škole na zemi a v jaké pozici na zemi nejčastěji sedíš ty?“ Děti jsou šikulky a velmi rychle mi dokáží ukázat způsob sezení jaký ve škole mají. A pak už je to jednoduché. Vysvětlíme si, že je velký rozdíl mezi tím CO dělám a JAK to dělám a že ačkoliv není pro člověka dlouhodobý sed vůbec přirozený, dá se upravovat a měnit podle momentálních podmínek a pocitů těla. A tak tady znovu prosím rodiče, aby si školní sezení svých dětí ohlídali a učitele/ky, aby nemysleli jen na to, co dětem předávají, ale i na to, v jakých pozicích děti ty informace přijímají. Přeji nám všem zdravé a smysluplné vnímání našich těl. Jana Skalová

KNÍŽKA PRO RODIČE, PRARODIČE A PRO VŠECHNY, KTEŘÍ SI PŘEJÍ ZDRAVÝ POHYB SVÝCH DĚTÍ Tato knížka je o tom, jak se nestát „zbytečným“ pacientem nejenom na  rehabilitaci. Dočtete se v ní, jak by měl vypadat pohybový vývoj našich nejmenších, čím vším jim my dospělí můžeme nevědomě uškodit a jak tomu předejít. Jsou v ní zkušenosti moje, ale i zkušenosti rodičů a jejich dětí. Zatéměř 40 let svojí  praxe s dětmi vím, že kdyby byli dospělí lépe informováni, velké množství malých pacientů by na rehabilitaci vůbec nemuselo být.:-).