A JE TO TU ZASE! Co?   Inu další školní rok a s ním mnoho nových povinností. A nejvíc pro prvňáčky. Jako téměř každé září se už po několik let snažím oslovovat rodiče, prarodiče, učitele a všechny, kteří mají s prvňáčky co do činění. Zkuste si vzpomenout na svoje první dny a týdny ve škole. Jdete do nového prostředí, máma s tátou tam s vámi nesmí. Nějaká cizí paní či pán vám pořád něco říkají – kam smíte a nesmíte, co smíte a nesmíte, kde co a koho najdete, jak se máte chovat apod. Měli byste v tu chvíli čas a chuť vůbec myslet na to, na jaké židli a jak sedíte? Nebo jak vysoko máte ruce když jsou položené na lavici? Nebo na to, jestli máte podloženou pánev v sedu na zemi? Asi neměli. A tak je to na nás dospělácích, abychom našim dětem zajistili ty nepřirozenější podmínky pro sed ve škole. Každý podzim jsem doposud mívala v ordinaci mnoho dětí, které byly odesláni na fyzioterapii pro bolesti nejasného původu. Většinou to byly bolesti hlavy, krční páteře, ramen, beder, ale třeba i kyčlí. Zpočátku jsem se pídila po příčině. Dnes už se většinou rovnou zeptám: „Dosáhneš ve škole při sezení nohama na zem?“, „A jak vysoko máš ruce položené na lavici?“, „Sedíte ve škole na zemi a v jaké pozici na zemi nejčastěji sedíš ty?“ Děti jsou šikulky a velmi rychle mi dokáží ukázat způsob sezení jaký ve škole mají. A pak už je to jednoduché. Vysvětlíme si, že je velký rozdíl mezi tím CO dělám a JAK to dělám a že ačkoliv není pro člověka dlouhodobý sed vůbec přirozený, dá se upravovat a měnit podle momentálních podmínek a pocitů těla. A tak tady znovu prosím rodiče, aby si školní sezení svých dětí ohlídali a učitele/ky, aby nemysleli jen na to, co dětem předávají, ale i na to, v jakých pozicích děti ty informace přijímají. Přeji nám všem zdravé a smysluplné vnímání našich těl. Jana Skalová

KNÍŽKA PRO RODIČE, PRARODIČE A PRO VŠECHNY, KTEŘÍ SI PŘEJÍ ZDRAVÝ POHYB SVÝCH DĚTÍ Tato knížka je o tom, jak se nestát „zbytečným“ pacientem nejenom na  rehabilitaci. Dočtete se v ní, jak by měl vypadat pohybový vývoj našich nejmenších, čím vším jim my dospělí můžeme nevědomě uškodit a jak tomu předejít. Jsou v ní zkušenosti moje, ale i zkušenosti rodičů a jejich dětí. Zatéměř 40 let svojí  praxe s dětmi vím, že kdyby byli dospělí lépe informováni, velké množství malých pacientů by na rehabilitaci vůbec nemuselo být.:-).