Nestyďme se za to, že je naše dítě jiné. Nezlobme se na něj a ani na sebe, že je pro nás někdy těžší ustát kritiku a škatulkování okolí. PODPORUJME JE a VĚŘME JIM I SOBĚ!

„Ergonomická“ nosítka Poproste kamarády horolezce ať vás zavěsí proti skalní stěně, která bude mít nad vaší hlavou byť jen malý převis. Snažte se situaci pomocí popruhů nasimulovat tak, aby to bylo jako v údajně ergonomických nosítkách. A pak už jen viste a vnímejte pocity vašeho těla.    Tak jak vám je? Visíte, nikam nevidíte, když chcete vidět, musíte zaklonit a otočit hlavu. Nohy máte bez opory, páteř bez opory, paže můžete maximálně zapažovat a vzpažovat, možná se můžete ještě podrbat na nose. Kolena máte výš než kyčle, „otevřenou“ pánev, která je v tuto chvíli nejníže a je zatížena ještě tím, že se do ní, tíží zemskou, „zatlačuje“ páteř i váha hlavy.    Zkuste v tomto visu usnout. Zkuste v něm být co nejdéle a celou tu dobu vnímejte svoje tělo. Nevnímejte okolí, ale opravdu jen a jen vaše tělo a jeho reakce.   A až budete cítit nepohodlí nebo že už máte dost, zavolejte si ty nejbližší lidi, ať vás tam upraví nebo vyndají. A teď si představte, že oni přijdou a začnou vám něčím odvádět pozornost od toho co vy sami chcete. Začnou vás natřásat, klepat po zádech, zpívat vám… V domněnce, že ví lépe než vy kdy už máte dost, nevyslyší vaši prosbu. Jak vám bude? Budete se zlobit nebo budete šťastní? Budete si říkat, jak oni můžou vědět kdy já chci vyndat když nejsou v mém těle a nežijí moje pocity? Někdo z vás si to vyndání vybojuje a někdo z vás tam možná i rezignovaně usne. Ale řekněte sami, jak se vám a vašemu tělu spí v takovém sedu?    Můžete namítnout, že vis dospěláka a vis miminka je zcela odlišný. Ano je. Určitě je rozdíl ve velikosti a v tom, že tělo dospělého už je trošku víc používané. A ještě jeden rozdíl tam je, dospělý si může jasně a stručně říci DOST. Dál můžete namítnout: – že oni psali, oni říkali, že přírodní národy také nosí či nosili – že miminka to ještě nemůžou cítit jako my – že jsou ještě malá a nemá je tam co bolet, a že kdyby jim to bylo nepříjemné, že by   v tom nosítku neusnuli – že pozitiva, která píši prodejci a zastánci nosítek převažují nad negativy – že když je tam dám podle návodu, musí to být dobré. Konec konců  tam přeci píšou, že to nosítko je ergonomické, tak kdo má pravdu? Kdo přesně jsou ti, kteří tomu nosítku dali označení ergonomické? Kdo přesně jsou ti, kteří popisují co všechno krásného a pozitivního to vašemu miminku přinese? Znáte je? Jsou to opravdu odborníci, kteří rozumí vývoji a pohybu dětí? Jsou to snad lidé, kteří se dokáží tak dokonale vcítit do těch malých těl, že přesně ví co potřebují?  Nebo že by si snad výrobci a prodejci sami na sobě zkusili jaké to je takto „ergonomicky“ viset? Ukázka z knížky „Jak teď-tak potom.“     Každý z nás se učí v sobě rodičovství probouzet. Každému z nás to trvá různě dlouho. Jenže v tomto čase, kdy je kolem nás tolik různorodých informací, neklidu a spěchu, to zdánlivě není jednoduché. Mnohdy rodiče vypráví co všechno čtou, co všechno se prý s miminkem „musí“, jak už jsou z těch všech rad a dění kolem, unavení a otrávení. Vůbec se jim nedivím. Najít v tomto světě klid a pokud možno si to ještě udržet, dá trošinku „práci“. Ale  podaří-li se nám to , nikdo nám už nic nenakuká. Mají-li rodiče chuť, zkouší si jednoduché cvičení. Položí se s miminkem nebo si s ním sednou na míč , zavřou oči a začnou pozorovat svůj dech.  Nádech, výdech, klid, harmonie, najednou přijde vnímání dechu a klidu i z miminka a pak se dost často objeví rodičovský radostný úsměv a věta:“Už jsme propojeni!“ Důvěřujte mi, ale ověřujte si!