Sebehodnota, pár písmenek a tak veliký význam!!!

Vím, o čem píšu. Prošla jsem si nalézáním sebehodnoty jako ženy, jako mámy, jako partnerky a  i jako fyzioterapeutky (dříve rehabilitační pracovnice). 

Nebylo to vždy jednoduché  a hlavně nebylo jednoduché vůbec přijít na to, že nějakou sebehodnotu potřebuji objevit!!

Prošla jsem výchovou, ve které byla žena, ne dva v jednom, ale snad deset v jednom – manželka, matka, milenka, utěšitelka, nákupčí, kuchařka, uklízečka, pradlena, myčka, žehlírna,… A k tomu ještě musela pomáhat plnit pětiletku:-)

Prošla jsem výchovou, při které ani mužská role nebyla zcela v sebehodnotě, která i mužům náleží.

Nestěžuji si:-). Jsem ráda za vše, čím jsem prošla. Dnes už totiž vím, že jsem to potřebovala k tomu, abych našla samu sebe, svojí vnitřní sílu a tím i svoji sebehodnotu. Nemyslím tím pýchu, nabubřelost a vlastní předůležitost. Myslím tím hodnotu člověka, který si zaslouží být radostný v tom kdo je, v tom, co dělá a tím pádem i v tom, co předává.

Dnes už je dávno jiné století a já si z celého srdce přeji, aby tu dobu už žádná žena, muž a ani dítě nemuseli prožívat. Aby děti mohly objevovat svoji hodnotu skrze sebe, skrze svoje rodiče a i skrze nás ostatní, kteří se jim mihneme životem.

Abychom i my dospěláci dokázali objevovat hodnotu svoji, skrze své děti. Skrze dětskou čistotu a moudrost, kterou k nám děti vysílají. Abychom pochopili, že i přes rozdílnost povah, můžeme najít společnou řeč. Abychom hledali to, čím a v čem se vzájemně můžeme obohatit, čím si můžeme udělat radost a jak vytvořit soulad i tam, kde je rozladěno:-).

Mám veliké štěstí, že ke mně většinou přicházejí rodiče, kteří hledají. Děkuji, že  spolu s nimi a s jejich malými či většími poklady, mohu prožívat chvíle nalézání jednoty a hodnoty. Hodnoty mámy a táty, kteří jsou dokonalí takoví, jací jsou. Kteří vědí, že bez chybování, není nalézání:-) 

Chvíle, při kterých v lásce a třeba i v dohadování, hledají  společnou řeč, ten správný akord, který vždy dokáže rozeznít to, proč jsou spolu – LÁSKU.

Miluji prohlášení mojí vnučky. Když jí bylo asi 5 let a její rodiče se tak trošku poškorpili, přišla za maminkou do kuchyně, chytla jí za ruku a řekla: „Maminko, vždyť víš, že na všechno pomáhá jen LÁSKA!“