V jednoduchosti je největší prostor pro vlastní pravdu
Proč mnoho z nás hledá složitosti? Jsme k tomu vedeni výchovou doma, ve školách nebo vlivem okolní společnosti?
Návštěva jedné báječné rodiny před dvěma roky.
Holčička (6let) vbočené kotníčky, klučina (9let) to samé a k tomu předsunuté držení hlavy s neideálním držením horní části zad a ramen. Spolunalezení pravděpodobné příčiny, vysvětlení toho, co můžeme pro zlepšení udělat, praktické vyzkoušení a prosba o zapojení celé rodiny (prarodiče, tetičky, strýčkové…). V podstatě jde o hru, které se účastní všichni, kteří jsou kolem dětí a kterým na nich záleží.
V konečném výsledku bývá velmi často pomoženo ke změně pohybových stereotypů všech spolupracujících.
Na konci první návštěvy vznesl tatínek dotaz:
“A to je jako všechno?“, „To jako chcete říct, že jen to, co jste nám vysvětlila a ukázala, stačí?“
Ano, já vím, že to stačí, vím, že to opravdu funguje!
Přišli asi třikrát.
Návštěva té samé rodiny zhruba po roce. Dost dlouho trvalo, než mi rodiče převyprávěli, kde všude ještě s dětmi byli, co vše za metody absolvovali a jak jsou z toho unaveni oni i jejich děti.
Tak znovu na značky. Opětovné vysvětlení té jednoduchosti:
– že svoje těla a svoji mysl máme vždy po ruce
– že na to jak stojíme, sedíme, držíme hlavu…, si můžeme vzpomenout v jakékoliv situaci během dne
– že aby to děti bavilo, je zapotřebí hra a radost a taky příklad a podpora nás dospělých
– že bez laskavé trpělivosti, hravé radosti, se to nemůže dostat pod kůži nikomu, ani dětem a ani dospělákům
Návštěva té samé rodiny minulý týden.
Smekám nad tím, jak se posunuli a děkuji jim všem. Už mě nepotřebují, našli cestu sami k sobě. Každý sám za sebe a pro sebe a přitom společně objevili cestu k jednoduchosti, srozumitelnosti a přirozenosti. Dalo by se říct, že přímo k čiré obyčejnosti, která je u každého z nás neobyčejná.
PS: Tatínek mi při odchodu ještě řekl: “Já vám na té první návštěvě nevěřil, ale časem jsem zjistil, že jsem vlastně nevěřil sám sobě, že bych tu jednoduchost vůbec mohl přijmout.“
