Přirozený pohyb dětí  Sluníčko svítí a s tím se objevuje častější pohyb dětí venku a odrážedla. Odrážedlo je cokoliv na dvou či třech kolech, co nemá pedály a kde se dítě musí střídavě či oběma nohama najednou odrazit. Mám ráda slova PhDr. Anežky Janátové, která říká svým studentům: „Nevěřte mi, ale experimentálně si ověřujte!“ Takže, chcete-li vědět, zda odrážedlo ano či ne, sundejte si pedály ze svých kol a začněte na nich “chodit” v sedu nebo se odrážet oběma nohama najednou. Jsem přesvědčena, že ti z vás, kteří si to dopravdy zkusí, budou mít odpověď téměř okamžitě. V tu chvíli budete také vědět proč se nevyrábí odrážedla pro dospělé. Přeji dětem co nejvíce nejpřirozenějšího pohybu, který mají zadarmo a vždy “ po ruce” – zdokonalení chůze, objevování běhu, padání, zvedání, nalézání své vlastní síly a možností svého těla. A teprve pak, až dítě v těchto naprosto zásadních základech dozraje, uvažovat o tříkolce, kole, koloběžce, …  Přeji pohodový pohyb nám všem. Veni, vidi, vici  = Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.Citát Julia CaesaraUviděla jsem = vyzkoušela jsem = nechtěla bych na tom jezdit. Citát můj

Zlomeniny a jiná znehybnění Přidávám sem sdělení, na které mě přivedla maminka, která chtěla zrušit terapii pro syna, protože má zlomenou ruku a má ji v ortéze. Terapie není třeba rušit, ba naopak! Kraniosakrální terapii lze dělat nejenom se sádrou a klasická fyzioterapie je v tomto přápadě vítána jak u dětí, tak i u dospělých. Proč?                         Protože jakékoliv znehybnění na našich tělech s sebou nese jiné a doposud nezvyklé pohyby i statické pozice. A abychom si těmi “náhradními” pohyby a polohami neublížili, je dobré vědět co s tím a jak na to.A od toho by tu, hned po znehybnění, měli být zkušení fyzio, protože nikdo jiný vám to nejspíš neřekne. PS: Toto se týká i miminek s abdukčním balením, frejkovo peřinkou, …

Vyšetření miminka a respekt V mé profesi se provádí, kromě jiných vyšetření, sedm polohových testů. Můžete si je v obrázcích i ve fotkách vyhledat, shlédnout a sami se rozhodnout, zda chcete či nechcete, aby lékař či fyzioterapeut tyto testy s vaším miminkem prováděl. Z pohledu mé dlouholeté zkušenosti to nejsou vyšetření, která by byla nezbytně nutná. Zkušený zdravotník pozná, že je něco jinak i jen pouhým dotekem a pozorováním miminka v jeho přirozeném projevu. Poté se pak, po domluvě s rodiči, může přejít k dalším vyšetřovacím metodám. Ve chvíli, kdy je dítě v klidu, cítí se v bezpečí a to ať už leží na vyšetřovacím stole nebo je v něčí náruči, se projeví naprosto dokonale. Takové vyšetření ale vyžaduje čas, zkušenost a respekt k dítěti i k rodičům. Proč jsem se rozhodla napsat toto krátké sdělení? „Paní Skalová, byla jsem po návštěvě u vás na vyšetření u lékaře a ten mi sdělil ať se na chvíli otočím, že jde vyšetřovat naše dítě. Ptala jsem se proč se mám otočit a čeho se to vyšetření týká a bylo mi řečeno, že bych tomu stejně nerozumněla a že to nemusím vidět. Chtělo se mi plakat a neměla jsem sílu říct, že to nechci. Pak jsem stejně plakala, že jsem to dovolila.“ Někdo může namítnout, že je to jen chvilka, že se to tak dělá už mnoho let a všechny děti to nějak zvládly, že jsou horší vyšetření, že toho rodiče moc nadělají,…  Každý z nás máme právo na svůj pohled, na svoji pravdu, ale také i na své vlastní rozhodnutí. Když jsem kdysi dávno začínala, používala jsem tyto testy také. Měla jsem v sobě pocit povinnosti a asi i tak trochu důležitosti zdravotníka. Postupem času mě naštěstí čím dál tím víc navštěvovala empatie a respekt k druhým a učila jsem se děti vyšetřovat jinak. Věřím, že to nebylo a není o nic méně profesionální, ale rozhodně to bylo a dodnes je respektující. Není mým záměrem kohokoliv posuzovat a ani snižovat důležitost mnoha vyšetření, která mohou zachránit zdraví jedince. Spíš poukázat na to, že můžeme vytvořit spolupráci založenou stejně tak na Profesionalitě jako na Lidství.

Důvěra Slovo, které má pro každého z nás jinou hodnotu, barevnost, vůni, pocit.  Ano, i jinými smysly můžeme vnímat důvěru. Nejenom hlavou – rozumem. Důvěra je něco, co se prolíná naším životem od početí až po odchod „na obláček“.  Je to něco, co potřebujeme všichni k smysluplnému životu. Proč o tom píšu. Občas se u mě v ordinaci při péči stávalo, že se miminko, či větší dítě, začalo chovat tak, jak to běžně nedělalo. Nebylo to klasické „rozmazlené“ či „nevychované“ zlobení. Bylo to jiné, slovy těžko popsatelné chování. Jakoby potřebovalo, aby u toho, co ze sebe dává, byl ještě někdo jiný než maminka, táta,… Většina maminek okamžitě mluvila o tom, že její dítě takové není, že to normálně nedělá, atp. Některé se snad i styděly a obhajovaly své dítě se slovy: “To dělá jen u vás.“ Případně u vás a třeba ještě u jednoho člověka. Zpočátku, ještě když jsem pracovala v nemocnici, jsem z toho byla nesvá a hledala jsem chybu v sobě, pak v tom, že i to malé miminko cítí tu „nemocniční tíhu“,… Časem jsem pochopila, že je to jinak a že je to takto v pořádku. Naštěstí mám kolem sebe skvělé životní učitele a díky nim jsem mohla a mohu procházet vývojem prožitků a následných pochopení. Žádná studia či kurzy nám nedají tolik, co samotný prožitek života. Nebyla to vždy procházka růžovým sadem, ale děkuji za ni. Posunula mě do empatičtějšího vnímání svých malých klientů, jejich rodičů, přátel, sebe sama. Stále je to ale proces, ve kterém se učím držet klid, nadhled, určité hranice, rovnováhu,… Dnes jsem od jedné vzácné bytosti dostala text, který s vámi velmi ráda sdílím. Věřím, že nám všem pomůže otevřít další okno poznání. Nevím přesně, odkud ten text byl. Snad tomu, kdo ho stvořil, nebude vadit sdílení. „Dítě se chová nejtěžším způsobem právě u člověka, vedle kterého se cítí nejvíce v bezpečí. Ne proto, že by chtělo být „složité“, ne kvůli nedostatku úcty. Ale právě proto, že právě u tebe si může konečně dovolit pustit ven všechno, co v sobě drželo celý den. Během dne se velmi snaží, poslouchá, dělí se, dodržuje pravidla a potlačuje emoce, které jsou pro malé tělo příliš velké. A když se vrátí do bezpečí, maska spadne. Objeví se slzy, napětí vyjde napovrch a výbuch může způsobit i ta nejmenší maličkost. To není vzpoura proti tobě. To je důvěra. To je pocit bezpečí. V tu chvíli nevidíš nejhorší verzi svého dítěte. Vidíš tu nejpravdivější, tu, která ví, že neodejdeš, ani když se emoce stanou hlasitými a těžko zvládnutelnými. Nerozpadá se proto, že bys udělala něco špatně. Rozpadá se proto, že vedle tebe nemusí předstírat, že je silné.“ A vnímám, že by bylo chybou si myslet, že toto se děje jen u školkových či školních dětí. I kojenci a batolata mají svůj emoční svět, který ne každý umíme uchopit, pochopit a dát do rovnováhy. Nebojme se vystoupit ze starých zvyklostních kolejí, nebojme se učit nové. V prostředí, kde se cítíme dobře, kde důvěřujeme sobě navzájem, nám to půjde snadněji.