Dost často se zmiňuji o samostatnosti dětí.

O tom, že když je necháme hledat svoji vlastní cestu a vlastní sílu, připravíme je skvěle do života.

O tom, že my máme být našim dětem průvodci, ochránci. Ne, že bychom to měli dělat za ně.

Můžeme nasměrovat, když víme kam, ale nechme je projít tou cestou v jejich vlastní objevovací síle.

Proč se o tom znovu zmiňuji. VELKÝM nešvarem bývá, že rodiče dělají za miminko některé úkony, které by mělo dítě objevovat samo. Navíc to bývají úkony, které by rodiče sami se sebou většinou nedělali.

Když se podíváme na úvodní obrázek, uvidíme, že ta malá slečna má svoje paže vedle těla. Představme si, že je to třeba tříměsíční  miminko a my víme, že v tomto věku by paže dítěte měly být už jinde. Místo, abychom přemýšleli jak miminko motivovat ke změně, vezmeme dítě zezadu za lokty a většinou bez slovního upozornění, mu obě dvě paže nastavíme do opory vedle ramen.

Co myslíte, že se v tu chvíli odehrává s tělíčkem dítěte? Přijde vám tento „manévr“ pro tělo přínosný? Nejlépe to zjistíte, když se sami položíte na břicho, obě paže necháte podél těla a pak je obě najednou dáte do opory třetího měsíce, tedy vedle těla zhruba do úrovně ramen. Tak jak jste se u toho cítili? 

A tak je to se vším pohybem když se miminko vyvíjí. Můžeme ho nasměrovat, můžeme mu být oporou a motivovat jak jen to jde, ale NIKDY bychom neměli dělat NIC za dítě.

Může se stát, že si nevíme rady. Nic se neděje, půjdeme někam, kde dětskému pohybu rozumí, kde se na naše dítě podívají okem zkušeným a kde mu „ušijí“ pohyb přímo na tělo:-).

Rozhodně, prosím, „neopravujte“ váš poklad podle někoho, kdo vaše dítě nevidí a nezná jeho reakce!!!

Opět nám všem přeji pohyb v lehkosti a ve zdraví a to stejně teď, jako potom. J