Důvěra
Slovo, které má pro každého z nás jinou hodnotu, barevnost, vůni, pocit. Ano, i jinými smysly můžeme vnímat důvěru. Nejenom hlavou – rozumem. Důvěra je něco, co se prolíná naším životem od početí až po odchod „na obláček“. Je to něco, co potřebujeme všichni k smysluplnému životu.
Proč o tom píšu.
Občas se u mě v ordinaci při péči stávalo, že se miminko, či větší dítě, začalo chovat tak, jak to běžně nedělalo. Nebylo to klasické „rozmazlené“ či „nevychované“ zlobení. Bylo to jiné, slovy těžko popsatelné chování. Jakoby potřebovalo, aby u toho, co ze sebe dává, byl ještě někdo jiný než maminka, táta,…
Většina maminek okamžitě mluvila o tom, že její dítě takové není, že to normálně nedělá, atp. Některé se snad i styděly a obhajovaly své dítě se slovy: “To dělá jen u vás.“ Případně u vás a třeba ještě u jednoho člověka. Zpočátku, ještě když jsem pracovala v nemocnici, jsem z toho byla nesvá a hledala jsem chybu v sobě, pak v tom, že i to malé miminko cítí tu „nemocniční tíhu“,…
Časem jsem pochopila, že je to jinak a že je to takto v pořádku.
Naštěstí mám kolem sebe skvělé životní učitele a díky nim jsem mohla a mohu procházet vývojem prožitků a následných pochopení. Žádná studia či kurzy nám nedají tolik, co samotný prožitek života. Nebyla to vždy procházka růžovým sadem, ale děkuji za ni. Posunula mě do empatičtějšího vnímání svých malých klientů, jejich rodičů, přátel, sebe sama. Stále je to ale proces, ve kterém se učím držet klid, nadhled, určité hranice, rovnováhu,…
Dnes jsem od jedné vzácné bytosti dostala text, který s vámi velmi ráda sdílím. Věřím, že nám všem pomůže otevřít další okno poznání. Nevím přesně, odkud ten text byl. Snad tomu, kdo ho stvořil, nebude vadit sdílení.
„Dítě se chová nejtěžším způsobem právě u člověka, vedle kterého se cítí nejvíce v bezpečí. Ne proto, že by chtělo být „složité“, ne kvůli nedostatku úcty. Ale právě proto, že právě u tebe si může konečně dovolit pustit ven všechno, co v sobě drželo celý den. Během dne se velmi snaží, poslouchá, dělí se, dodržuje pravidla a potlačuje emoce, které jsou pro malé tělo příliš velké. A když se vrátí do bezpečí, maska spadne. Objeví se slzy, napětí vyjde napovrch a výbuch může způsobit i ta nejmenší maličkost.
To není vzpoura proti tobě.
To je důvěra.
To je pocit bezpečí.
V tu chvíli nevidíš nejhorší verzi svého dítěte.
Vidíš tu nejpravdivější, tu, která ví, že neodejdeš, ani když se emoce stanou hlasitými a těžko zvládnutelnými.
Nerozpadá se proto, že bys udělala něco špatně. Rozpadá se proto, že vedle tebe nemusí předstírat, že je silné.“
A vnímám, že by bylo chybou si myslet, že toto se děje jen u školkových či školních dětí. I kojenci a batolata mají svůj emoční svět, který ne každý umíme uchopit, pochopit a dát do rovnováhy.
Nebojme se vystoupit ze starých zvyklostních kolejí, nebojme se učit nové. V prostředí, kde se cítíme dobře, kde důvěřujeme sobě navzájem, nám to půjde snadněji.
