Trampolína

Něco málo z historie

    Trampolína je speciální tělocvičné a sportovní náčiní určené pro skákání osob.

Skoky na trampolíně jsou sportovním odvětvím, které se zahrnuje od roku 2000 do letních olympijských her.

   Historie trampolín a skoků na ní je však mnohem starší. Už ve středověku artisté zkoušeli různé akrobacie. Místo trampolín jim sloužila pružná prkna, ale i s nimi se dostali do poměrně velké výšky. První krok ke vzniku trampolíny podnikli Eskymáci. Používali na její výrobu mroží kůži.

   Opravdová trampolína byla sestrojená francouzských akrobatem du Trampoline. Pro svůj výrobek se nechal inspirovat odrazovými schopnostmi záchranných sítí, které se dávaly kvůli bezpečnosti pod visutou hrazdu. Du Trampoline tak udělal z trampolíny pomůcku pro samostatné cvičení.

Novodobá historie trampolín se datuje do roku 1936, kdy si George Nissen postavil svou vlastní trampolínu. Nechal si na ní udělat patent. George Nissen představoval významného mistra USA ve skocích do vody a samozřejmě skákal i na trampolíně. První závod ve skocích na trampolíně proběhl roku 1947 v Dallasu. O 17 let později se v Londýně konalo první mistrovství světa v soutěži jednotlivců.“

A co z toho plyne?

   Takže z výše uvedeného textu vyplývá, že trampolína je gymnastické náčiní. Logicky z toho můžeme odvodit, že každý gymnasta, který skáče na trampolíně má trenéra. Ten mu vysvětlí základní pravidla jak pracovat s tělem při odrazu i při doskoku, jak u toho dýchat, vše kontroluje, dávkuje mu čas tréninku a jistě nedovolí, aby při tréninku skočily na trampolínu ještě třeba dalších tři osoby.

   Věřím, že už teď mnozí z vás nepotřebují další vysvětlení. Ale kdyby náhodou, tak ještě malé dovysvětlení.

 Trampolína prohlubuje již stávající problém a je jedno, zda se to týká „jen“ bývalých  vtočených nožek, skoliózy či jiného problému pohybového aparátu.

„Neřízené“ skákání na trampolíně představuje pro malé děti  nepřirozené otřesy všech vnitřních orgánů. Naše vnitřní orgány nejsou v našich tělech přišité či napevno zasazené do krabiček. Všechno v nás, když rosteme, potřebuje svůj čas na zpevnění či dozrání.       

  Skákání na trampolíně je za poslední roky na žebříčku nejčastějších  „letních“ úrazů.

A kdyby se naše dítě naučilo opravdu zdravě skákat a do jeho rytmu mu skočilo jiné dítě či děti,  myslíte, že ty zdravé dopady může ještě zvládnout?

Takže když už chci nechat svoje dítě na trampolíně skákat, ať skáče samotné nebo ať se to klidně naučí i v souhře s někým dalším. Ale co je důležité, vysvětlit mu i bezpečnost a vše ostatní tak trochu hlídat.

   Můžete namítnout, že děti nesmírně rády skákají  z obrubníků, pařezů, do peřin…

Ano, to je pravda a pro děti je to naprosto přirozené. Ale takto skákat většina dětí nevydrží zas až tak dlouho. Navíc je dost často při tom i někdo chytá či pomáhá držením za ruce. Když budeme děti DOOPRAVDY pozorovat v jejich přirozenosti, přijdeme na to, že ve skákání „v terénu“ a ve skákání na trampolíně je dost podstatný rozdíl.

   Trampolína je módní záležitost. Nechci se nikoho dotknout, ale její prodej a doporučování jistě nepochází z hlav lidí, kteří dokáží dětskému tělu a jeho funkci alespoň trochu rozumět.

A kdo z vás mi po přečtení výše napsaných slov stále ještě nevěří, může si zkusit zaskákat sám a vnímat co to s jeho tělem dělá. Může poprosit někoho ať mu do jeho příjemného skákání „skočí“. Každý z nás může sám na sobě poznat, zda je to opravdu tak přirozené, jak doporučují slova z různých zdrojů.

                                       

                                            Ukázka z knížky “Jak teď, tak potom.”