Dnes jsem si vzpomněla na jednu cestu ze školky.
S mojí milovanou vnučkou máme jeden den v týdnu „vyzvedávací“. Já přijdu mezi dveře, pozdravím a zeptám se: „Je tu někde moje sluníčko?“ Zevnitř se většinou ozve: „Tady jsem babičko a půjdeme dnes zase do kavárny?“
Paní učitelka vykulí oči, protože netuší, proč že já to beru tak malé dítě do kavárny. Neví, že je to naše kouzlení, kdy si dáme tekutou čokoládu, jednu partii člověče nezlob se nebo jiné spoluhraní.
Jednou jsme zas kráčely ze školky, když se najednou ten malý poklad zastavil a povídá: „Babičko, ty už jsi asi hodně stará, viď?“ a aniž by počkala na odpověď, tak hned dodala: „To asi brzo umřeš!“
Teď jsem vykulila oči pro změnu zase já a povídám: „Kdo tě ale dovede ze školky domů, když já brzo umřu?“
Na druhém konci mé ruky bylo jen chvilkové zamyšlení a pak přišla velmi povzbuzující odpověď: „Neboj babi, to nebude tak brzo!“
Takže jsem se uklidnila a klidná jsem dodnes. Díky vnučce vím, že si ten déletrvající věk ještě v radosti a ve zdraví užiju.
Krásný a úsměvný týden všem


