Otočení hlavičky k jedné straně, jiným slovem predilekce, je situace, kdy má vaše děťátko většinu času hlavičku otočenou k jedné straně v poloze na bříšku i v poloze na zádíčkách. Častější otočení hlavičky k jedné straně lze tolerovat zhruba do 4.-6. týdne života dítěte.

Pak už si dítě musí pomalu začít vytvářet symetrické držení hlavy.

Cca ve 3. měsíci by měla být hlavička rovně v prodloužení páteře. Měla by se otáčet volně na obě strany, v obou polohách (bříško+záda) a bez souhybů ostatních částí těla.

Nedokáže-li vaše miminko již od počátku otočit svoji hlavičku i na druhou stranu a nebo přetrvává-li predilekce i po 6. týdnu života, je to jistě důvod k návštěvě dětské fyzioterapie.

Není se ale čeho obávat. Predilekci lze většinou ovlivnit velmi úspěšně laskavou fyzioterapií, která  prolíná celým dnem vašeho děťátka.

Takto se kdysi dávno vypokládala hlavička dítěte s predilekcí. Občas se toto doporučení objeví i v dnešní době. Jak si ale můžete všimnout, tak srovnáte-li hlavičku, do asymetrického postavení se dostane tělíčko. Takže toto, prosím, se svými maličkými nepraktikujte. Zkušená dětská fyzioterapeutka či fyzioterapeut vám dozajista kromě laskavého cvičení poradí plno dalších nápadů, které mohou pomoci ovlivnit postavení hlavičky dítěte.

 

Následující příběh je jen jedním z mnoha, který se zpočátku jevil jako složitý, ale i ze zdánlivě složitého existuje cesta ven.

 

Příběh Romana.

Romanovi bylo 9, když „dostal“ diagnózu skoliotické držení těla neznámého původu. Byl to kluk víc zadumaný, který spíš než pohyb miloval knihy, zkoumání a bádání nejrůznějšího druhu. Většinu dne strávil ve všelijakých typech sedů či lehů u knížek či počítače. Byl velmi uzavřený, do očí se při hovoru nepodíval A když ano, jeho hlava byla otočena a ukloněna a pohled nebyl přímý. Jakoby očekával něco nemilého.

Když mi popisoval v jakých pozicích si čte, divila jsem se, že ještě funguje, tak jak funguje. Různě zaklíněn či podpírán polštáři trávil den za dnem a marná byla snaha rodičů dostat ho do pohybu natož někam ven.

Polohy si ale naštěstí různě střídal. Tím, že žil ve svém světě zkoumání a objevování, naštěstí zkoumal a objevoval i pozice pro své tělo. Ve svém věku dokázal to, co dokáží téměř všechna mimina a batolata. Uměl docela dobře vnímat svoje tělo a jeho potřeby, takže v žádné z těch krkolomných pozic nesetrvával dlouho.

 

Co bylo asi nejzávažnější z celého jeho vyšetření, že hlava byla stále v mírném úklonu a otočení k jedné straně a že jí neudržel dlouho v rovině s páteří. On sám si toto držení moc neuvědomoval. Většinou jen v případě, že na to byl upozorněn, hlavu vzpřímil. Do svého návykového držení si hlava zpátky „vjela“ velmi brzy.

Samozřejmě toto držení hlavy doprovázela už i ne zrovna ideální „přestavba“ funkce svalů na krku, v okolí ramen i lopatek. Toto vše přispělo k tomu, že Romanovo tělo se postupem času přizpůsobilo držení jeho hlavy.

 

Držení hlavy, ale nebyla jediná příčina, která k současnému postavení těla přispěla.

 

Roman, měl maminku, která byla velmi věcná až „studená“. Neuměla projevovat svoje city ani jednomu ze svých tří dětí. Navíc, aby vše stihla, vyžadovala až „vojenskou“ poslušnost. Kdo ví, asi se uzavřela po smrti svého prvního manžela, který byl Romanovo tátou. Nynější manžel byl otcem ostatních dvou dětí a určitě se snažil být dobrým otcem i Romanovi, ale ani z jeho strany nevedla výchova Romana k sebe-lásce, k sebe-vědomí, k sebe-hodnotě. A když neznáte alespoň trochu svoji sebe-hodnotu, nechce se vám držet hlavu vzpřímeně. Úklonem či natočením hlavy můžete i před něčím uhýbat.

 

Ale co přispělo k Romanovo držení hlavy na počátku a proč se to přehlédlo?

 

Když byly Romanovi necelé dva měsíce, jeho tatínek těžce onemocněl. V ten smutnější čas maminka velmi snadno přehlédla, že se její syn dívá častěji jen k jedné straně. Dětská lékařka si toho všimla na tříměsíční prohlídce a doporučila Romanovi rehabilitaci pro predilekční držení hlavičky (držení hlavičky převážně k jedné straně). Maminka s malým rehabilitaci opravdu navštěvovala, ale doma nestíhala a psychicky už ani nezvládala s Romanem cvičit.

Doma vládl smutek, bolest a velké neradostno a v takových podmínkách se dítěti těžko nalézá vzpřímený pohled na svět a tím i vzpřímené držení těla. „Prošvihla“ se ta nejlepší doba na opravení predilekce a v pozdějším věku se to už neřešilo.

 

Romanovi se toto držení hlavy zafixovalo. To, co doposud prožíval, ho dostalo do uzavřenosti, do shrbeného držení celého těla, do svého vlastního světa. Za krkem mu „seděl“ pytel neradostných vzpomínek a hlava se v úklonu otáčela dál, protože, cituji Romana:“Nemám proč bych jí rovnal a na co bych se díval vzpříma“.

 

Tak tady byla cesta k jakékoliv pozitivní změně velmi dlouhá a dost kostrbatá. S Romanem jsme cvičili, ale pro něj to byla „pruda“, jak říkal. Tak jsme to zkusili kombinovat ještě s kraniosakrální terapií. Veškerá domluva i cvičení pak byly o kousíček lepší, ale stále to nebylo ono.

Nakonec nás cesta vedla ještě k mamince, která pak začala na „kranio“ docházet také. Oba dva, pak ještě párkrát navštívili psychoterapeuta, který jim pomohl posrovnat jejich pohledy na život. Změna nenastala hned a Romanovi chvíli trvalo než si srovnal svoji mysl se svým tělem, svoje sebe-vědomí. Vědomí si toho co a jak dělám. Vědomí si toho, že tělo reaguje nejenom na to co jíme a jak se pohybujeme, ale i na to jak myslíme.

Nyní má dokončené gymnázium a má sám od sebe přečteno a nastudováno mnoho knih, které pojednávají o vlivu našeho myšlení na kvalitu celého našeho života. A o svém budoucnu má naprosté jasno. Jde studovat psychologii.

A jeho tělo? Postupně se měnilo a mění. Podle fyzioterapeutických měřítek ještě není tak, jak by mělo být, ale z mého pohledu prošlo Romanovo tělo spolu s jeho myslí obrovskou proměnou. Vždy je ale důležité, jak se cítí ten člověk sám, ne jak ho vidí jiní. Může mít i něco málo „našišato“, ale musí s tím umět zacházet a být radostný a to se Roman, jeho maminka i celá rodina, společně učí.

 

Ukázka z knihy “Jak teď – tak potom.”